Dnes, když jsem si před vyběhnutím do mrazivého dne oblékal svoje modré spodky, vzpomněl jsem si opět na Cimrmanova Frištenského: „Ale opravdu jenom na chvilku, poněvadž já mám ty spodky už dost řídký.“ Copak spodky, ale ten horní díl, kdysi exkluzivní sady, zůstal tenkrát na Kladně…
Koncem července roku 2008 mi volá běžecký kolega Petr Syblík: „Zbyňku, na Škorpila tlačí vydavatel, že má co nejdříve dodat text svého dalšího běžeckého románu a nemůže tak s námi běžet čtyřiadvacetihodinovou štafetu na Kladně. Nechtěl by ses ke mně a Radce přidat?“ Nabídka na podobnou švédskou trojku nepřichází každý den. Za těch několik let běhání jsem stihl doběhnout již 4 maratony, proč nezkusit i něco delšího?
První překážka se objeví ještě před závodem. Čerstvá manželka sice se skřípěním zubů toleruje moje občasné sobotní závody, ale snažím se být vždy na oběd doma, a ještě cestou něco ‘rodinného’ zařídit. Že bych běháním strávil celý víkend, navíc v době, kdy se snažíme o početí potomka, nepřichází v úvahu. Do Kladna se tedy vydávám až v sobotu odpoledne a své čtyři dvouhodinové úseky si odkroutím hlavně v noci.
O ultramaratonu moc nevím, proto mě překvapuje, že se běží celkem pomalu. A i těch několik reprezentantů se nikam nežene. Jako nováček se pokorně zapojím do kroužení kolem areálu Sletiště a nechávám se zcela pohltit atmosférou. A již v prvním svém úseku se stane něco neuvěřitelného. Dobíhám vysokého pána s culíkem a v bílém triku s nápisem Czech Republic. Omluvím se, že jsem jen štafeta a s údivem i s lesklýma očima pokračuji dále. Dana Orálka znám samozřejmě z mnoha rozhovorů a ze startů mnoha závodů, ale že bych jej někdy na trati předbíhal…
Je to pro mě úplně nový běžecký svět. Pořadatelé ze Sri Chinmoy jsou úžasní, atmosféra nádherná a jídlo vynikající. Na trati se všichni povzbuzují, což mě až trochu děsí, ale stále běžím svižně, tak těch sociálních interakcí tolik není. A když v pauze svých úseků objevím nedaleký nonstop bar s čepovaným pivem, přestávám únavu z narůstajícího počtu kilometrů vnímat úplně.
Jak už to v životě chodí, ne vše je stále ideální. Většina čtenářů už asi nepamatuje, ale v dávných dobách se na Kladně vždy po 6 hodinách otáčel směr běhu. Po mém půlnočním střídání jsem proto dost zmaten a odmítám pokračovat v protisměru (obrátka je na místě startu). Naštěstí mě pozorní pořadatelé, za pomoci ochranky areálu, brzy usměrní a naší štafetě mohou kilometry nadále nerušeně přibývat.
Někteří jedinci považují štafety za vrchol souznění a harmonie. Já myšlenku úplně nesdílím a v tomto případě tak skutečně bylo, vlastně nebylo. Jeden se snaží běžet, druhý sedí na baru a třetí stále odjíždí a řeší rodinné záležitosti. A to ještě běžečtí kamarádi Petr s Radkou netušili, že se jim dosavadní fádní rodinné životy postupně převrátí. No, vlastně to oba asi již trochu tušili…
O patrně nejsilnějším zážitku závodu jsem již psal, ale abych navýšil svoji vědeckou úroveň postavenou na počtu citací, budu citovat sebe sama: Srpen 2008. Běžím na Kladně trojčlennou štafetu v rámci MČR v běhu na 24/48 hodin. Než po svém úseku na tribuně stadiónu Sletiště ve spacáku usnu, pozoruji běžce jménem Solnička. Potkáte-li jej na nádraží, tak mu pětikorunu dáte už od pohledu. Nyní má však za sebou 39 hodin běhu. Zabalen do deky se celý třese a více se motá, než jde. Když se ráno probudím, mnohonásobný reprezentant ČR Solnička nejenže nebyl odvezen do nemocnice, ale už nemá ani deku a opět běží…
Mnou natočené kilometry překročí ráno metu druhého maratonu. Rozbitý jsem samozřejmě enormně, ale běh to stále je. V hlavě jsem měl soukromý cíl: Nebýt přeběhnut Danem. A když posléze vidím mistra s fotoaparátem u trati, vím, že mám splněno a mohu se v křeči pousmát. Co se povedlo Danovi, se nepovedlo pořadatelům, kteří mě vyfotit nestihli. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem běžel rychle nebo že jsem běhal spíš v noci. V každém případě jsem obdržel od Sri Chinmoy diplom s fotografií, na které nejsem, a to se skutečně podobně zapáleným pořadatelům často nestává.
Naše štafeta tehdy slavně zvítězila. Dohromady jsme nakroužili 276,653 km. No, popravdě jsme byli zároveň i poslední, ale na to se historie neptá… A osobně jsem své úseky uběhl v průměrném tempu 4:53. Škoda, že jsem to již nikdy v ultramaratonu nezopakoval… A dcera Zuzanka se narodila v květnu 2009…
Jediným negativem je v úvodu zmiňovaný horní díl mé oblíbené moirové sady, který jsem zanechal sušit na opěrátku sedadla kladenského Sletiště. Každý rok se v okolí tribuny smutně dívám, jestli se tam někde neválí…
…
Za vzpomínkovým vyprávěním by mohla následovat čára silná jak bolivjské Cocoroco. Bohužel dovětek je ještě silnější. Petr se kvůli zdravotním potížím z běžeckého světa částečně vytratil. Ale nikdy není tak špatně, aby… Více na stránce PETROVINANAVRAT.
Kdyby mi Petr tehdy nezavolal, patrně by žádné ultra nebylo. Nebyl by Spartathlon, Verona ani Taipei. A určitě by nebyla ani knížka UltraPůlMaratonec. Pokud se vám jakékoliv mé povídání líbilo, budu rád za každé i symbolické přispění. Dá se to odečíst z daní a prvních 111 přispěvovatelů, kteří se mi přihlásí na email zbynek(at)ultrapulmaratonec.cz, dostane jako bonus motivační běžeckou knihu UltraPůlMaratonec s originálním věnováním.