Školka

Květen 1980. S rodiči a mladším bratrem stojím na obrovském prostranství před Mateřskou školou Mělník Mlazice. Všude spousty cizích lidí a neznámých dětí. Bydlet v Mlazicích budeme až za 2 roky, ale rodiče jsou jistě rádi, že nás sem mohou odevzdat již nyní. Po několika proslovech dojde na slavnostní přestřižení pásky a nový objekt může začít sloužit širokému okolí.

Ne každý musel nutně nějakou školku navštěvovat, ale pro mě jde o symbol prvního odloučení od rodičů. A v mém případě jde o místo, které se mi během let dostalo pod kůži mnohem více než komukoliv jinému. Nebylo by tedy špatné na místním chodníčku absolvovat maraton. Běžet po okruhu měřícím necelých 200 metrů se sedmi zatáčkami je jistě zajímavá výzva, kterou jsem nosil v hlavě několik let. Okolnosti jsem bohužel plánoval zcela jiné.

Je promrzlé listopadové nedělní ráno. Prostranství před školkou mi najednou připadá mnohem menší než kdysi. Pomalu se rozednívá. V areálu stojím zcela sám. Z dálky je slyšet krákání vran, u vstupu hoří svíčky a nad nimi visí Petrova fotka. Není to vůbec snadné, ale nakonec seberu odvahu a stisknu na svých hodinkách tlačítko start.

První metry jsou snazší, než jsem čekal. Nejprve červená, pak modrá, zelená, a nakonec žlutá třída a za necelou minutu jsem opět na začátku. S Petrem jsem se seznámil v roce 1985. Byl sice o pár let starší, ale sběratelé věk neřeší. Každou chvíli jsem mu nosil nějaký svůj nový úlovek a doufal, že mě čeká parádní výměna. Nezřídka jsem odcházel zklamaný, neb Petr již plechovku měl.

Po úvodní půlhodině vykoukne sluníčko a z chodníčku začnou pozvolna mizet zbytky ledu. Mám rád zdejší areál. V rohu zahrady jsou od počátku houpačky. Za nás byly pevné na železných tyčí. Dnes se proměnily v bezpečná prkýnka visící na lanech. Kdysi jsem nešťastně z jedné spadl a houpačka mi přejela po vlasech. Při vyzvedávání táta komentoval zmínku o šití mé hlavy slovy: „Co ten vůl zase vyváděl!“

Provozuji vskutku zvláštní běh. Sotva se rozeběhnu zatáčka. Krátká rovinka a pak zase zatáčka. Navíc v jednom místě jako bonus 3 zatáčky těsně za sebou. Vzpomínky dávají zapomenout maratonským strastem a já pokračuji dále. Brzy přijde meta deseti kilometrů. Dva roky po našem seznámení získal Petr místo školníka. A já tedy po několika letech začal školku opět hojně navštěvovat. Jak šly roky, zájmy se měnily, ale nakonec jsme stejně vždy skočili u plechovek a soudků.

Na půlmaratonu pohlédnu na ojeté a pestrými barvami natřené gumy ze starých aut a traktorů. V našich očích se kdysi měnily v koně, motorky nebo auta. Silnější spolužáci mě na ty nejvyšší nikdy nepustili, ale čtvrtá v pořadí byla vždy moje. Mezi sběrateli panuje často rivalita a kamarádství musí jít stranou. Dnes už s úsměvem vzpomínám na první návštěvu burzy v Německu. Petr mi řekl vše potřebné, kde a kdy se burza koná, co mám vzít s sebou, kudy mám jet, i kde se zastavit. Dorazil jsem včas, ale k mému údivu již někteří sběratelé odjížděli domů. A já tak pochopil, že podobné akce začínají daleko před oficiálním začátkem.

Pod náporem stovek zatáček trpí mé křehké kotníky. Hodinky naštěstí již signalizují počet uběhnutých kilometrů začínající číslicí 3. Na začátku října postihla školku epidemie. Bohužel Petr držel v ruce několik nízkých karet včetně té s hodnotou C-19. Nechal jsem mu u školky soudek, který si moc přál, ale když nepřicházela žádná odpověď, začínal jsem tušit…

Pro některé běžce je 35. kilometr symbolem krize. Pro mě znamení, že již mnoho nezbývá. Ve středu jsem projížděl kolem školky a auto plné lahví se na zpomalovači zlověstně rozcinkalo. Po zádech mi přeběhl mráz. V obavách jsem pohlédl na budovu, černý prapor zde naštěstí nevisel. Hodinu poté mi však přišla smska nejsmutnější.

Všechno jednou končí, a také i já se k metě maratonu nakonec prokoušu. Vydýchám se na své čtvrté pneumatice. Naposledy se projdu po prostranství před budovou. A pak již za svým čtyřicetiletým působením ve školce definitivně zavírám dveře.

A vždy když pojedu kolem školky, a z kufru se ozve líbezný zvuk podobný zvonkohře v Loretě, vzpomenu si na Petra. Společné roky sběratelství jsme si totiž užili vskutku náramně!

One thought on “Školka”

  1. Velice smutné čtení 🙁
    Zejména pro nás, kteří jsme ho znali. Těžko se hledají jiná slova než že život je sviňa…

Leave a Reply

Your email address will not be published.