První líný je

Necelá půlhodina zbývá do konce mého životního závodu. Se zaťatou pěstí probíhám vstříc metě 235 km. Jirka Horčička mě v emocích plácne po zádech, až mé rozbolavěné tělo křehčí uschlého podzimního listu zavrávorá. Pád na vyběhaný tartan se naštěstí nekoná a z dálky uslyším volání: „Zbyňku, naprostá bomba, o tom se bude ještě dlouho psát!“

Jistě, bude, zejména pokud se k danému tématu budu sám opakovaně vracet.

Koncem září jsem ještě stihl frajersky porazit všechny veterány a ženy startující ve druhém rozběhu proslulé Čelákovické hodinovky, ale vzápětí se vše nějak pokazilo. Podzimní závody se začaly rozpouštět, jak bývalí kamarádi v barelu s kyselinou. A já jsem zcela ztratil motivaci k souvislejšímu tréninku. Běhat jsem nepřestal, ale najednou nebyl problém vynechat den, dva, tři. A když už jste neběhali do středy, čtvrteční absence jistě také ničemu nevadí. Pak se člověk jednou proběhne a zase má na několik dní výmluvy k dispozici. A vše si může ospravedlnit koncem sezóny, odpočinkem po náročném závodě nebo soustředěním na sezónu nadcházející.

Sakra, stále je šance, že se příští rok uskuteční MS v běhu na 24 hodin v Rumunsku. A běžet v reprezentačním dresu jsem si vždy přál, to je důvod běhat jako hrom, ne? Pro jistotu jsem napsal na vedení České ultramaratonské asociace, jestli platí, že dle současných nominačních pravidel povede příští rok reprezentaci Petr Válek a já z pozice dvojky mu budu dělat asistenta. Odpověď jsem trochu očekával. Platnost pravidel končí 31.12. a po několika letech přijdou nová a lepší kritéria pro nominaci. Nicméně i tak je šance, že Válek s Vondrákem budou mít místo v autobuse směr Timisoara zajištěné. Já to vidím na schůdky vedoucí dolů k chemickému záchodku…

Ke vší smůle v celoroční táborové hře nám vedoucí posunuli večerku na 21. hodinu. Vím, že v úklidové bodovací soutěži nemám šanci, ani že za pomoc v kuchyni nějaké extra body nezískám. Věřil jsem si, že však alespoň v noci uzmu vlajku visící nad stanem soupeře. A to nyní moc snadné nebude.

A pak koncem října zemřel proslulý James Randi. Člověk, který se celý život snažil poukazovat na nejrůznější šarlatány, pseudovědce a okultisty. A není snad pravda, že i já neustále vysvětluji, že k vyběhnutí na Říp teleskopické hůlky nepotřebujete, že nový firmware v hodinkách problémy neřeší, že možná nejlepší trenér leží vedle vás v posteli, že desítka v Horní Dolní je lepší než maraton v New Yorku, že šaty dělají člověka, ale závody nevyhrávají? Nyní tedy i mým životním posláním pokračovat v Randiho práci v běžeckém sektoru, kde je též obrovský prostor pro vyvracení nejrůznější zažitých nevědeckých polopravd a stereotypů?

Jak už to v mém životě chodí, k zásadnímu zvratu došlu při doplňování potřebných vitamínů v Pivovaru Svijany. Recepční mi při měření tělesné teploty sdělila, že před časem nastoupil nějaký běžec, který se včera holkám z účtárny na obědě chlubil, že prý také kdysi uběhl maraton. A zatím sedí ve velké zasedačce v nejvyšším patře. Kancelář s vlastním výčepem a dvěma pípami bych si také nechal líbit. Už vidím, jak bych večer volal manželce: „Miláčku, dnes na mě s večeří nečekej, máme toho v kanceláři ještě opravdu hodně, nejsme ani v polovině…“ Ihned jsem vyrazil ‘borce‘ zkontrolovat, případně mu navrhnout proběhnutí kolem pivovaru. Jistě na amatérského sběratele účastnických medailí z pochybných akcí zapůsobím vyprávěním o dvou vítězstvích v ultramaratonech, případně jednom novinovém rozhovoru. Po otevření prosklených dveří mi bylo ihned jasné, že dotyčný žádnou účastnickou medaili nevlastní. A po slovech: „Dobrý den, Vít Pavlišta, co si přejete?“ jsem hrdinně oznámil, že jsem si malinko spletl dveře…

2 thoughts on “První líný je”

  1. tak to je skvěle vygradovanej ártykl (!), pokud Zbyněčku nefabuluješ jak vždy Ráďa Bé …

Leave a Reply

Your email address will not be published.