Do naha!

Ne, ne, sportovní plány na příští rok si zatím nechám pro sebe. Ani nápad společného hromadného běžeckého tréninku zde prezentovat nehodlám. V úvodním povídání o čtyřiadvacetihodinovce v Plzni jsem malinko upadl do sentimentality, až se některým čtenářům mohlo zdát, že na dráze ve Skvrňanech běhali samotní bratři Nedvědi. Nyní již s nadhledem mohu pravdivě a otevřeně popsat nejpodstatnější aspekty nadmíru povedeného závodu.

Již na úvodní fotce je vidět jedna poměrně nepříjemná skutečnost. Není to absence svalů na některých částech mého těla. Ani to nejsou zbytky medvídka Pú, jehož kresbou na rameni jsem šel do závodu vyzbrojen. V přechozích pokusech na čtyřiadvacetihodinovkách jsem se často utěšoval představou, že uběhnu třeba 10 km a pak chvíli půjdu. Pokud však chcete mířit k metám za 230 km, zjistíte, že času zase tolik nemáte a nějaké odpočinkové procházení moc nepřichází v úvahu. Proto i převléknutí nočního oranžového pyžama do čistého trička muselo proběhnout v poklusu.

Vše podstatné o přípravě na závod jsem napsal již před Kladnem v emotivní zpovědi Můj milý deníčku. Srpen začal depresí z nepříliš povedeného závodu na Kladně, ze které jsem pozvolna přešel k rychlejším tréninkům s cílem nějakého svižnějšího podzimního maratonu. Když však koncem prázdnin začali rušit tradiční vinařské akce, zkusil jsem si jednu tréninkovou šedesátku a 30.8. se přihlásil na závod do Plzně. To, co z pohledu vinaře v nejexponovanější víkend roku zůstalo, zaštítila svojí přítomností manželka, které se zpožděním též děkuji. Jsem tak jeden z mála sportovců, který vděčí za svůj životní výkon omezením v souvislosti s Covidem.

Boty na běhání jsou poslední dobou pro mě vskutku zapeklitý problém. Celý běžecký život jsem věrný značce New Balance, která však u nás začíná v sektoru vytrvalostního běhu podivně vyklízet pozice. Moje oblíbená běžecká řada 1080 je u nás k sehnání pouze v několika malých velikostech. Letos jsem tak musel přejít na systém nejlepší z nejhorších, což po Kladnu i Baroku už bylo neudržitelné. Naštěstí ve středu před závodem k nám dorazil kurýr s krabicí, ve které byl potřebný model zakoupený na německém eBay.

Závod je samozřejmě měřen pomocí čipů připevněných ke kotníku, které zaznamenávají průběh každého kola. Zpětně lze tak získat spousty zajímavých dat a dát je do souvislostí útržků událostí v paměti uvíznutých. Pokud závod rozdělím po 6 hodinách, dostanu následující uběhnuté vzdálenosti: 71,2-55,8-54,5-57. Začátek byl v podstatě dle plánu, ovšem druhá čtvrtina docela zklamáním. Naštěstí v nějakých únosných mezích předpokladu slušného celkového výsledku. Že však zvládnu za druhou polovinu uběhnout 111,5 km jsem opravdu nečekal a zjištění, že to skutečně jde je pro mě objevením nového kontinentu. Snad se tam ještě někdy podívám.

Základem úspěchu v podobném závodě je jídlo. Problém je, že většinou nic nechcete a následně se velmi špatně řeší problémy vyvolané hladem. Snažil jsem se poctivě brát vždy to, co mi Jirka Horčička nabízel. Základem byla určitě polévka, zčásti od manželky a z části od pořadatelů, pak banány, tekuté gely Dextro, datle, občas brambůrky, ovoce. Když mi bylo jasné, že nabízenou věc do sebe v daný okamžik nedostanu, snažil jsem se klukům situaci ulehčit zahlášením nějaké alternativy do dalšího kola. A když jsem věděl, že nyní to fakt nepůjde, poprosil jsem polévku. Měl jsem pak jistotu, že Jirka bude muset jít obsluhovat vařič a nějaký čas nebude otravovat.

Neméně důležitý je také pitný režim. U mě byl založen především na čaji, iontovém nápoji a kole s vodou. V jeden kritický okamžik, jsem si doufaje v nakopnutí u Jirky objednal kafe. Následná otázka: „A jakou kávu by sis dal?“ mě docela zaskočila. V podstatě kafe piju jen na Spartathlonu, tak se mi před očima objevila scéna z filmu Václav, kde hlavní hrdina chce poslat balík mamince do Ústí. A vystrašený pošťák mu odpovídá: „Černou, Espresso, Vídeňskou, Irskou, Turka…“ Raději jsem vstal ze židle a utíkal pryč. Při ultramaratonu vás káva skutečně může dostat zpět do závodu.

Pivo si zajisté zaslouží samostatný odstavec. Během dlouhých závodů mi pomáhá nejen po psychické stránce, ale je též dobrým zdrojem energie i lékem na rozhozený žaludek. První deci jsem si dal za odměnu po prvním maratonu. Jak jsem se později dozvěděl, Svijanský máz mi byl tajně ředěn Birellem. Trik jsem prý dle výrazu obličeje časem odhalil, tak podpůrný tým začal později ředění provádět přímo v zelené plechovce mázu, kterou před mými zraky naoko otvíral… Ovocné Desperado mi bylo odepřeno úplně, ale jedno jsem v nestřežený okamžik uzmul a měl je schované za vyrovnanými atletickými překážkami. A poslední hodinu? Jirka Horčička se proměnil v nervózního vrchního, který pod tlakem blížící se 22 hodiny tlačí do hostů jeden krýgl za druhým…

Počet kol Tempo okruhu (min./km) pod …
1 4:00
2 4:30
144 5:00
107 5:30
150 6:00
101 6:30
39 7:00
18 7:30
4 8:00
15 10:00
11 12:00
4 nad 12:00

Dalším pohledem na data ze závodu mohou být četnosti tempa v jednotlivých kolech. Na jedné straně jsou to 3 kola zaběhnutá tempem kolem 4 min./km, naštěstí jsem bláznění v polovině závodu včas zanechal a brzy byl schopen pokračovat dále rozumnou rychlostí. Hodně pozitivních je 502 koleček v ideálním tempu mezi 4:30-6:30 min./km. Samozřejmě, že muselo dojít na pomalejší kolečka, ale to k podobným závodům zkrátka patří. Ovšem je třeba zmínit i druhou stranu žebříčku a sice kolečka absolutně nejpomalejší. V první polovině jsem 10 minut sedět na WC rozhodně nemusel. A v té druhé mě dvojkolová krize po 100 mílích detailněji popsaná v prvním díle stála skoro půl hodiny.

596 koleček. Některý nepravidelný čtenář blogu může mít pocit, že jsi jdu dvakrát týdně zaběhat a pak již jen sedím u piva. Jenže ono to tak skutečně nefunguje. Skoro deset let běhám z poloviny někam daleko a pak zpět. Z té druhé však trávím čas na okruzích menších než 1 km. Své kolečko mám v Praze, na Mělníku, ve Frýdku i doma v Lysé. Běh považuji za velmi spravedlivý sport, proto jsem nikdy nepřestal věřit tréninkům plných nekonečných zatáček a krátkých rovinek. Původně se měl celý závod točit doleva, což moc nemusím. Podobně jako v roce 2018 jsem pomocí alkoholu přesvědčil pořadatele, aby se strany otáčely. Nejprve jsme běhali 7 hodin doleva, pak 11 hodin doprava a závěrečných 6 zase doleva. Malý nepoměr vznikl zdržením hlavního (a v podstatě jediného) pořadatele Vlasty Šroubka při nákupu banánů v supermarketu.

Ultramaraton je pestrý sport, proto jsou cesty k výkonům hodně různé. Osobně bych doporučil vyhnout se všem podpůrným medikamentům, především práškům potlačujícím bolest. I tak vaše tělo podstoupí značnou a nezdravou zátěž. Během závodu jsem si každou hodinu dával proti křečím tabletu Anticramp a přibližně co 3 hodiny Jód z kelpu. Nahlédnutí do taštičky jednoho kolegy poukazuje na skutečnost, že ani růžový mercedes nemusí být nejrychlejší.

Nabízí se porovnání 3 nejlepších českých letošních výkonů. Nejprve Petr Válek zvítězil v rakouském Bad Blumau výkonem 241,990 km, pak Radek Brunner na Kladně 237,679 km, a nakonec já v Plzni 238,560 km.

hodina Brunner Válek Vondrák RB-PV RB-ZV PV-ZV
1. 12,9 12,5 12,1 0,4 0,8 0,4
2. 13,0 12,3 12,1 1,1 1,7 0,6
3. 13,0 12,0 12,0 2,0 2,6 0,6
4. 12,9 11,5 12,0 3,4 3,5 0,1
5. 11,9 11,0 12,0 4,4 3,4 -0,9
6. 9,0 10,7 11,0 2,7 1,4 -1,3
7. 9,2 10,3 10,6 1,6 -0,03 -1,6
8. 11,7 9,9 10,3 3,3 1,4 -1,9
9. 11,7 9,6 9,0 5,4 4,1 -1,3
10. 11,8 8,9 8,7 8,4 7,2 -1,2
11. 11,6 10,4 5,8 9,6 13,1 3,4
12. 11,9 9,5 11,5 12,0 13,5 1,5
13. 10,7 9,9 9,0 12,8 15,2 2,4
14. 10,6 9,8 10,0 13,5 15,8 2,3
15. 10,1 9,5 10,7 14,2 15,2 1,0
16. 7,0 9,5 7,2 11,7 15,0 3,3
17. 6,9 9,4 7,1 9,2 14,8 5,6
18. 6,3 9,3 10,5 6,2 10,6 4,4
19. 9,1 9,3 10,2 6,0 9,5 3,5
20. 8,1 9,6 9,5 4,6 8,1 3,5
21. 6,9 9,5 8,0 2,0 7,0 5,0
22. 6,8 9,2 9,3 -0,5 4,5 5,0
23. 7,0 9,4 9,5 -2,9 2,0 4,9
24. 7,7 9,0 10,6 -4,2 -0,9 3,3

Radek začal vprostřed léta hodně rychle. V souboji na dálku vedl téměř pořád. Pouze kolem sedmé hodiny jsem byl asi 30 minut v čele já. Petr se dostal před Radka 3 hodiny před cílem a půlhodiny před koncem se to podařilo i mně. S Radkem Brunnerem již tedy dále počítat nebudeme. Samozřejmě jen v rozsahu komentáře této statistiky. Petr nade mnou vedl úvodní 4 hodiny s minimálním náskokem, pak jsem jej předběhl a až do desáté hodiny vedl téměř konstantě o 1 km. V době, kdy jsem seděl na WC využil Petr příležitost a šel opět do vedení, které díky neuvěřitelně vyrovnanému výkonu už nepustil. Náskok měl povětšinou kolem 5 km, až v poslední hodině jsem jej malinko upravil na konečných 3,4 km.

Začíná poslední hodina závodu a mám za sebou 228 km. Sakra, proč? Já už to chci jen nějak doběhnout. Přemýšlím, zda po uplynutí 24 hodin padnu do matrace u skoku do výšky nebo do té silnější v sektoru pro skok o tyči. Vlastně klidně i do bílého písku v doskočišti pro skok daleký i trojskok. A najednou se ukazuje šance zaútočit na metu 240 km. Matematická teorie je jednoduchá: každý 400 metrů dlouhý ovál zavládnout za 2 minuty. Praxe s ohledem na aktuální stav samozřejmě o dost složitější. Musím to alespoň zkusit. 1:59, 1:54, 1:58. A dál už to bohužel nejde. Možná jsem ještě mohl zkusit MP3 nebo …

… nebo si taky nechat něco na příště.

5 thoughts on “Do naha!”

  1. Zbyňku, po každé se těšim na tvůj článek a ještě nikdy si me nezklamal.. Opět výborně napsané ( jen to ensmilm číst v metru 🙈 ).. Gratuluji ke skvělému výkonu

    1. Děkuji za krásná slova. Škoda, že je častěji neslyším doma (“Ještě nikdy si me nezklamal”, “Gratuluji ke skvělému výkonu”) …

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *