Týmový sport jednotlivců

Sedím na záchodě v zázemí Atletického stadionu města Plzně ve Skvrňanech. Blíží se jedenáctá hodina závodu. Hlavu mám položenou v dlaních a přemýšlím, jak se to mohlo opět pokazit. Metu 100 km jsem sice zdolal dle plánu v čase 8:51:36, jenže od té doby jsem už moc nepřidal. Venku na mě čeká přímo hvězdný podpůrný tým. Přeci nenechám Jirku Horčičku strávit druhý letní víkend tím, že mi pomůže uběhnout 180 km? Pomalu se zvedám. Než však stisknu velké tlačítko splachovacího zařízení, vše si rozmyslím a opět si sednu. Na míse za zavřenými dveřmi je to mnohem lepší než v realitě číhající na druhé straně.

Září je pro mě spojené vždy se spoustou vinařských akcích a běhání jde zpravidla částečně stranou. Jenže letošní epidemiologická omezení zapříčinila volné víkendy. Sice jsem kvůli dokončování knihy neběhal tolik jako před závodem na Kladně, ale vzhledem k dobrému zdravotnímu stavu i předpokladu pěkného počasí jsem se po 2 měsících přihlásil na další čtyřiadvacetihodinovku. Tentokráte do Plzně, kde se běhá po 400 metrů dlouhém atletickém oválu.

Běhat podobné závody na dráze má jednu podstatnou nevýhodu. Čím rychleji začnete, tím více budete muset předbíhat. A při stovkách uběhnutých koleček se bohužel nejedná navíc o metry, ale o kilometry. I proto v prosluněném dni začnu pomaleji než na Kladně a úvodních několik hodin držím tempo 5:00 min/km. Po maratonu (3:29:52) v dobré náladě hlásím, že se mi odlupují nehty. Dostane se mi uklidňující odpověď: „To pak propíchneme a vyměníš si ponožky…“ Ukazuji však své ruce, které mé dcery zkrášlily před závodem modrým perleťovým lakem. Prý se mi hodí k hodinkám…

Jediné, co mi dělá vážnější starosti a přivádí mě do rozpaků je můj podpůrný tým. Hlavní asistent Jirka Horčička, vedlejší asistent Jára Urban a pomocník vedlejšího asistenta Pavel Bodnár. Přímo na dráze připraven pomoci Ivan Šarlinger. A vše diriguje Radek Brunner. Připadám si jak marnotratný americký důchodce, jehož Šerpové táhnou k vrcholu Mount Everestu. Kdyby podobnou podporu měl před lety Kouros, mohl by světový rekord mít hodnotu ještě o kategorii výše.

Před metou 100 km přijde trochu zpomalení. Svůj support poprosím o plechovku Desperada, které si vždy spolu s koblihou dávám v polovině delších tréninků. Slovo si bere Radek: „Zbýňo, neblázni, je v tom alkohol…“ Pokud šampion z Počernic řekne, že začal běhat s ručičkovými hodinkami, firma Prim bude muset postavit novou výrobní halu. Poslechnu a běžím raději pryč. A v duchu jsem rád, že mám neúspěch nač svést. Slovy klasika: „Neplačte, sami jste si to zavinili!“

Vracím se na dráhu. Stále má můj pohyb blíže k chůzi než k běhu. Za poslední 2 hodiny jsem se posunul pouze o 14 km dále. Z reproduktorů uslyším hlášení, jak se Zbyněk Vondrák propadá pořadím. Předbíhá mě Petr Herejt. Necelé kolo mu chybí k tomu, aby mě odsunul na čtvrté místo. V závodě na 24 hodin mě asi žádné štěstí nečeká, ale co kdybych se pokusil udržet nepatrný náskok na třetím místě ve vloženém závodě na 12 hodin? Brzy Petra předbíhám a pozvolna mi dochází, že ještě vše není ztraceno. Za několik minut se zvýšeným úsilím probojuji na druhé místo. Jak že to říkal Freddie, když si měl vybrat, zda romantický večer stráví s dívkou či s chlapcem? I Want It All… Pokouším se dohnat slovenského borce Jozefa Harčaríka, který vede o 4 kola. Vím, že běhat tempem pod 4 minuty v polovině čtyřiadvacetihodinovky není úplně standardní, mě to však velmi povzbudí do dalších kilometrů. Jožo nakonec ve dvanáctihodinovce zvítězí (127 857 m), já (127 032 m) se jdu po velmi intenzivní hodině najíst a jsem docela rád, že i podpůrný tým mou rozmařilost celkem schvaluje.

Místo aby mě téměř sprintérská vložka oddělala nadobro, se brzy rozeběhnu. Nohy jako by si uvědomily, že by je opět mohla čekat nějaká zběsilost, tak raději poslušně pokračují rozumným tempem pod 6 minut/km. Konečně nastává vytoužená ultramaratonská rovnováha. Snažím se vzít si bez řečí vše, co mi Jirka podá a sebemenší zastavení se po několik hodin prostě nekoná. V dobrém rozpoložení tak dobíhám jako první na metu 100 mil. Čas 15:22:27 znamená i automatickou nominaci na Spartathlon 2021.

A pak se jako vždy stane něco, s čím jsem absolutně nepočítal. Po půlnoci se vysunuly trysky automatické závlahy, leč proudy vody dopadaly všude krom zeleného trávníku. Na rozdíl od většiny ostatních jsem v euforii vodě neuhýbal. Následná plánovaná pětiminutová zastávka v boxech se proto malinko protáhne. Dám si několik čajů na zahřátí, chytají mě křeče a žaludek začal trochu stávkovat. Bohužel v dalším kole si uvědomím, že hlavní problém je mokré oblečení. Opět zastavuji. Mokré triko nahradí 3 vrstvy, na hlavu si dám šátek, beru i rukavice. Radek na mě dává několik dek, třes pozvolna ustává. Nasazuji si sluchátka s MP3 a bez chodecké vložky se rozbíhám.

Nastává nejhlubší noc. Stadion je téměř opuštěný i na dráze nás zůstalo jen pár. Většina spolubojovníků však spíše chodí. Jirka s Radkem si šli také na chvíli odpočinout a starost o mě přebírá Jarda Urban. Snažím se nevnímat rozbolavěné tělo a pořád konstantně běžím. Soustředím se pouze na svůj běh, příliš si nevšímám dění kolem. Jednu chvíli se zeptám, jestli jsem první. A Jára mi hlásí: „Vole, vedeš asi o patnáct kilometrů…“ Hodně emotivní je chvíle, kdy se Jirka vrátí. S úlevou zjistí, že jde vše stále podle plánu a zeptá se: „Dáš si polévku?“ Odpovídám: „Dám.“ A pokračuji. Do cíle zbývají více než 4 hodiny, kdy probíhám vysněnou metou 200 km.

S rozedněním klesne mé tempo na 7 min/km. Zastavit nechci, pouze 3 kolečka zkouším krizi překonat chůzí. To už se naštěstí o své slovo hlásí další týmová posila. Ivan Šarlinger si včera odběhl ‘pouze‘ 50 km a dnes se dle plánu vrací. A povídat si s kamarádem je skutečně mnohem příjemnější než plakat nad bolístkami zdevastovaného těla. Každý uběhnutý metr už strašně moc bolí, ale emoce jsou mnohem silnější. Další chodeckou vložku si nepřipouštím a k radosti kluků v zázemí svůj rekord posouvám stále dál.

Poslední hodina. Sluníčko již opět příjemně hřeje. Chvíli ještě zkouším útočit na 240 km, ale po několika minutách se vracím k volnějšímu běhu. Několikrát se rozbrečím – právě prožívám vrchol mého skoro dvacetiletého běžeckého snažení. Že bych zastavil nebo zvolnil nepřipadá v úvahu. Se závěrečným výstřelem pokládám po 24 hodinách cílovou značku na metu 238 560 m.

Je pěkné, že mám po 2 roky zaručenu automatickou nominaci na Spartathlon. Mám radost, že příjmení Vondrák proniklo mezi nejlepší časy v české historii čtyřiadvacetihodinovek. Jsem nadšený, že mě patrně příští rok čeká vytoužené Mistrovství světa. Daleko více pro mě však znamená 596 úžasných setkání s týmem, který mi k výkonu dopomohl. Děkuji.

V žádném běžeckém závodě za vás nikdo neuběhne ani metr. To musíte vždy vy sami. Ovšem při závodě podobného typu je více než zřejmé, že ultramaraton je týmový sport jednotlivců.

Výsledky: 1. Zbyněk VONDRÁK 238 560 m, 2. Petr HEREJT 219 115 m, 3. Jozef HARČARÍK 210 000 m, 4. Zdeněk KOBLIC 200 000 m.

Web závodu: www.marathonplzen.cz
Kompletní výsledky: 4timing.cz

Myslím, že výkon (i cesta k němu) si zaslouží hlubší popis, proto za týden přidám ještě pokračování více zaměřené na čísla, technické záležitosti, přípravu, stravu atp.

17 thoughts on “Týmový sport jednotlivců”

    1. O běhání vím prd švagře, ale Tvůj heroický výkon je jak z jiné planety určitě i pro zkušené běžce! Jsi fakt borec!!!

    2. V článku jsem již nějaké chyby opravil, v běhu zatím ne. Alespoň se mám(e) v čem zlepšovat 🙂

  1. AT LAST WOLE !!!! sice to trvalo par let, vischni co verili a potencial videli, se dockali! A ti, co uz ti neverili, asi cumi…skoda, ze se tam do prdele nebyl ..

    1. Ty jsi měl informace z první ruky, ne? Co mají říkat ostatní, kteří marně klikali na web jisté časoměřičské firmy. Prý 4Timing došly koncem měsíce data…

  2. Zbyňku, mám z toho radost skoro jako bych to uběhl sám. 😀 Neboj budu makat, protože bych podobnou radost rád dopřál i tobě. 🙂 Gratuluju a smekám, jsi borec!

  3. Zbyňku, moc gratuluji. Výkon jak z partesu. Naběháno jsi měl vždy, jen teď se vše sešlo tak, jak sis dlouhé roky přál. To je prostě super! Budu ti držet pěsti jak na MS, tak na Spartathlonu 🙂

    1. To je právě to, jak má člověk zjistit, aby se To sešlo 🙁 Asi se to musí zkoušet a zkoušet… 🙂

  4. Nadhera, skvely vykon… Ovsem ja jsem ti veril vzdycky!:)
    Moc hezky popsane, budu se tedy inspirovat u velkych borcu! At se dari, at ti to porad tak skvele beha a pise!
    12Honza

  5. Konečně je to tam! Těším se na nějakou velkou společnou akci příští rok, půjdeš tam ještě nahoru, protože teď už víš jak na to. Supr, mám radost 🙂

    1. Jo, jo vypadá to nadějně. Docela se mi povedlo tu tvoji letošní transformaci nepovedeného závodu ve více než povedený napodobit. I když u mě s většími výkyvy 😊

    1. Děkuji, děkuji. I já tomu stále nemohu uvěřit. V noci se budím a pro jistotu kontroluji ultramaratonské statistky na DUV serveru. A stále to tam mají 😊

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *