Na houby

Polovina houbařů z Prahy vyráží za svými úlovky do tajemných míst zvaných Brdy, což jsou lesy ležící na západ od našeho hlavního města. Vstupní branou je městečko Mníšek pod Brdy, jehož název hezky parafrázoval ze svého německého exilu Karel Kryl, když psával z Mníšku pod Alpou. Já jsem do Brd zavítal v sobotu za absolvováním premiéry na slavném padesátikilometrovém závodu, zvaném Brdská stezka, který se letos běžel po padesáté a údajně i naposledy. pokračování…

Balada o špinavejch fuseklích

Nikdy jsem moc neřešil jaké si vzít na běh ponožky. Primárně šlo ve výběru o to, aby ponožka nebyla větší než velikost nohy, v botě se pak nekrčí a zamezí se otlakům a puchýřům. Většinou jsem koupil ty, které byly někde za dobrou cenu, a v nich prostě běhal. Občas se stalo, že jsem si běžecké ponožky zapomenul, ale nikdy nebyl problém nahradit je tím, co zrovna bylo na noze. Nejsem nějaký fouňa, tak když se na ponožce objeví první díra, slouží pouze k provokování manželky, kdy už mi konečně začne běžecké ponožky zašívat. pokračování…

Double

Doma mi často říkají, že spíše než o limity pro ultramaratonská mistrovství světa bych se měl zajímat o podmínky III. pilíře důchodového systému. Dokud ale ještě sejdu po ránu schody bez pomoci, tak si pokoj jen tak nedám. Po loňských nezdarech na 100 km jsem trochu začal uvažovat o limitu na poloviční distanci – 50 km. Jedná se o nejkratší ultramaratonskou vzdálenost. Pro většinu ultra běžců je to nesmyslně krátké, pro většinu ostatních běžců je to nesmyslně dlouhé. Tedy konkurence je poměrně malá. Limit pro MS je 3 hodiny 20 minut, což by nemuselo být úplně mimo dosah mých možností. Stačí mi „jen“ lehce překonat svůj rekord na maraton a následně ve stejném tempu pokračovat necelých 8km. Tolik teorie. pokračování…

Polední přestávka

Už na základní škole jsem si zamiloval povídky Šimka a Grosmanna, které obsahující spoustu jazykových perel. Moje oblíbená je z povídky Jak jsem hledal nevěstu: „…o polední dvacetiminutové pauze, kdy je dílna nejméně hodinu prázdná…“. Ano, přes oběd se toho dá stihnout hodně, záleží na přístupu. Když vám navíc manželka skvěle vaří, byla by škoda nenosit z domova krabičky (které většinou mají s krabičkovou dietou společné pramálo) a ušetřený čas využít například k občasnému proběhnutí se. pokračování…

Dobytí Ostravy a dobití v Ostravě

Zatímco české běžecká špička nahání přes zimu černošky v Keni, amatérům zbývá naše krásná kotlinka. Tradičním zimním setkáním je počátkem února maratón v Ostravě Třebovicích. Podnik je pojmenovaný po místním pivaři Františku Oherovi, který se občas pokoušel běhat a patrně i tím je mi závod velmi sympatický. Ne že bych někde jinde zářil, ale zde se mi opravdu nikdy nedařilo. Trať je často hodně ledová, očekávání veliké a únorové rýmičky nepříjemné. Maraton jsem zde předloni vzdal a na poloviční trati nebyly výsledky o moc lepší. Za všechno nejlépe vypovídá krátká reportáž z roku 2010.
pokračování…

Vydařený marketing

Tento blog je zatím téměř neznámý, proto jsem se rozhodl pro umístění jeho názvu na můj běžecký cyklodres. V sobotu jsem pro něj vyrazil do Českých Budějovic, kde jsem si jej u firmy RadanSport vyzvedl. A když už jsem byl v Budějovicích, postavil jsem se rovnou na start X. ročníku Mercury Maratonu. Název závodu vypovídá nejen o jednom ze sponzorů akce, ale i o místě konání. Běží se totiž v garážích místního obchodního centra, pochopitelně za omezení provozu. Okruh dlouhý přes 650m má tvar písmene E a na účastníky čeká 63 a kousek těchto éček. Letos došlo k přeměření kola a navýšení délky závodu na 64 a kousek okruhu. To pro představu znamená 771 téměř pravoúhlých zatáček, které během maratonu dokonale prověří vaše kotníky. A navíc kdo chce být vpředu, neustále musí předbíhat. V mém případě mi vyšlo celkem 1777 předběhnutí sto pětatřiceti členého startovního pole, ale to malinko předbíhám.
pokračování…