www.ultrapulmaratonec.cz

Po tátovi jsem kromě příjmení a lásce ke gauči, zdědil i s rostoucím věkem se zvětšující třes v prstech rukou. Při některých činnostech má tato skutečnost jisté výhody, bohužel jinak je tomu například u zimního maratónu, když si máte prokřehlými prsty vytáhnout z kapsičky tablety proti křečím. Osudu je třeba čelil se vztyčenou hlavou, proto mne cestou vlakem za svým koníčkem na úvodní letošní maraton do Ostravy Třebovic napadla geniální myšlenka – do každého z trojice energetických gelů, které mám na závod připraveny, vsunu předem po dvou zmiňovaných tabletách. pokračování…

Řekne-li se „A“, je třeba dodat i „B“, proto do roku 2018 nevstoupím ani pravou, ani levou nohou, alebrž pokračováním vědecké studie Na malou. Na úvod by ještě bylo dobré varovat snadno pohoršované čtenáře, že slovy dnešní mládeže, to nebude vůbec husté. pokračování…

Druhá adventní neděle. Procházím se s rodinou mezi stánky poblíž hlavního náměstí. Manželka uvažuje, do které restaurace jít na oběd, děti křičí, že chtějí zmrzlinu a já nevím, zda svařák nebo pivo. Z hlubokých úvah mě vytrhne trojice slečen, nesoucích si startovní čísla na běžecký závod, který startuje již zítra. Překvapení je o to větší, že jsem právě ve městě Chang Mai, v provincii Lanna na severu Thajska. pokračování…

pokračování…

Zajisté jsem titulkem mnohé z vás navnadil. Bohužel nepůjde o vzpomínkový deník bývalé řecké hvězdy filmů pro dospělé mapující svoji dlouhou kariéru plnou intimních zážitků. Letošní úspěšnost české výpravy (všech jedenáct z jedenácti doběhlo do cíle) je třeba zachovat i do dalších ročníků a proto je každého morální povinností důležité rady a informace předat dále. Přestavte si, kdyby nás doběhlo jen 9. Bezesporu by nešlo o špatný týmový výsledek, ale následné oslavy 09/11 by některé státy mohly považovat za nepatřičnou provokaci. pokračování…

V říjnu jsem si dal závodní, nikoliv však běžeckou, pauzu. Pouvažoval jsem, kde si opět propíchnu triko špendlíky, přičemž volba padla na Ústí nad Labem. Primárně se zde běží pěkný maratónek podél Labe ve směru na Děčín a sekundárně jsem se chtěl pokusit prodat ještě nějaké plechovky našeho spartathlonského piva, které mi pravidelně dotáčí ve Svijanech. pokračování…

Září 2010. Přicházím na atletický stadión na Strahově, kde se běží 28. ročník Tartanové hodinovky. Závod byl nečekaně o den posunut, proto se akce účastní pouze 15 běžců. Vzhledem k výkonům z poslední doby bych se rád pokusil překonat pro mne bájnou hranici 16 km. Před startem řeším tradiční problém podobných závodů – nemám vlastního zapisovače mezičasů jednotlivých kol. Naštěstí u startovní čáry je již na židličce nachystán Ivo Domanský, který nevynechá snad žádný závod té doby. Sice již zapisuje mezičasy třem běžcům, což je hodně nestandardní, ale mne si bez váhání bere jako čtvrtého. Od začátku je v čele hlavní favorit, Jiří Kabelka ze Sokola Vinohrady (většinou běhá 16,5-17 km). Já se držím na druhém místě, jednotlivá kola dávám za 89-90 s, což je přesně na 16 km v součtu. Ivo s nadšením sobě vlastním mi hlásí mezičasy a je fajn od něho každé kolo slyšet, že běžím přesně jako hodinky. Kabelka má za chvilku náskok půl kola, ale po 15 minutách nečekaně zjišťuji, že jej pomalu dotahuji, abych jej na metě 10 km předstihl. V euforii běžím v podobném závodě poprvé v životě na prvním místě. pokračování…

Na běh to teď nevypadá, snažím se alespoň co nejrychleji jít. Před očima mám své první letmé seznámení s ultraběhem: Srpen 2008. Běžím na Kladně trojčlennou štafetu v rámci MČR v běhu na 24/48 hodin. Než po svém úseku na tribuně stadiónu Sletiště ve spacáku usnu, pozoruji běžce jménem Solnička. Potkáte-li jej na nádraží, tak mu pětikorunu dáte už od pohledu. Nyní má však za sebou 39 hodin běhu. Zabalen do deky se celý třese a více se motá, než jde. Když se ráno probudím, mnohonásobný reprezentant ČR Solnička nejenže nebyl odvezen do nemocnice, ale už nemá ani deku a opět běží… Je pět ráno, musím vydržet dvě hodiny do svítání, pak se vše určitě zlepší. Vím to. pokračování…

Kdo chce do Sparty, musí být tvrdý jak játra pacientů doktora Nešpora. A já rozhodně nebudu plakat nad rozlitým pivem! Celkově nečekanou situaci ovšem nevyhodnotím úplně nejlépe, neb si beru prázdnou ledvinku (kde jsou jen rozmočené tablety proti křečím), mokrý šátek a čelovku, která naštěstí funguje. Ve dne nebylo extrémní horko a vzhledem k mrakům snad nebude v noci extrémní zima, proto mokré a patřičně vonící triko s dlouhým rukávem nechávám na místě. Za chvíli opět doženu Ondru, který má rande s čelovkou až za 7 kilometrů a je z toho malinko nervózní. pokračování…

Ve středu brzy ráno přicházím na nádraží v Lysé nad Labem, abych se přesunul na pražské letiště. Místo CityElefant však přijíždí parní lokomotiva, alespoň tak lze typ vlaku vyhodnotit dle oblaku kouře. Volám kolegům, že mi hoří vlak a přijedu na letiště později. Kupodivu mi nevěří. Mistrně však improvizuji a do Athén přes Bělehrad odlétám včas. Vybaví se mi scénka předcházející mé svatbě, kdy několik hodin před slavnostním dnem vstoupila natěšená budoucí manželka, místo do samo-otvíracích dveří obchodu, do prosklené výlohy a zlomila si nos. Tenkrát vše dopadlo dobře a já již cestou na letiště vím, že nejinak tomu bude i v tomto případě. pokračování…