www.ultrapulmaratonec.cz

Nedávno mi moje mamka řekla: „Zbyňku, proč si z toho pana Brunnera děláš pořád legraci, vždyť se na tebe naštve.“ „Mami, už po staletí je posláním slepých nebo chromých básníků pět ódy na antické hrdiny,“ odpověděl jsem nekompromisně. pokračování…

Květen 1980. S rodiči a mladším bratrem stojím na obrovském prostranství před Mateřskou školou Mělník Mlazice. Všude spousty cizích lidí a neznámých dětí. Bydlet v Mlazicích budeme až za 2 roky, ale rodiče jsou jistě rádi, že nás sem mohou odevzdat již nyní. Po několika proslovech dojde na slavnostní přestřižení pásky a nový objekt může začít sloužit širokému okolí. pokračování…

Necelá půlhodina zbývá do konce mého životního závodu. Se zaťatou pěstí probíhám vstříc metě 235 km. Jirka Horčička mě v emocích plácne po zádech, až mé rozbolavěné tělo křehčí uschlého podzimního listu zavrávorá. Pád na vyběhaný tartan se naštěstí nekoná a z dálky uslyším volání: „Zbyňku, naprostá bomba, o tom se bude ještě dlouho psát!“ pokračování…

Ne, ne, sportovní plány na příští rok si zatím nechám pro sebe. Ani nápad společného hromadného běžeckého tréninku zde prezentovat nehodlám. V úvodním povídání o čtyřiadvacetihodinovce v Plzni jsem malinko upadl do sentimentality, až se některým čtenářům mohlo zdát, že na dráze ve Skvrňanech běhali samotní bratři Nedvědi. Nyní již s nadhledem mohu pravdivě a otevřeně popsat nejpodstatnější aspekty nadmíru povedeného závodu. pokračování…

Sedím na záchodě v zázemí Atletického stadionu města Plzně ve Skvrňanech. Blíží se jedenáctá hodina závodu. Hlavu mám položenou v dlaních a přemýšlím, jak se to mohlo opět pokazit. Metu 100 km jsem sice zdolal dle plánu v čase 8:51:36, jenže od té doby jsem už moc nepřidal. Venku na mě čeká přímo hvězdný podpůrný tým. Přeci nenechám Jirku Horčičku strávit druhý letní víkend tím, že mi pomůže uběhnout 180 km? Pomalu se zvedám. Než však stisknu velké tlačítko splachovacího zařízení, vše si rozmyslím a opět si sednu. Na míse za zavřenými dveřmi je to mnohem lepší než v realitě číhající na druhé straně. pokračování…

Pro křest knihy Ultrapůlmaratonec jsem celkem bez váhání zvolil akci zvanou Barokomaraton. Na tamní terénní stokilometrový ultramaraton z roku 2017 mám velmi pěkné vzpomínky, i proto se tehdejší okamžiky plné euforie po průběhu cílem promítly i na obálku mého díla (konkrétně na přední stranu obálky). pokračování…

V hloubi minulého století jsem měl spousty snů. Většinou dost naivních snů. Střílet góly v rudém dresu. Dostat se do nejednoho dívčího pokojíčku, případně ložnice. Vyřešit některý z dosud nevyřešených matematických problémů. Nebo vydat sbírku básní v knižní podobě.
pokračování…

„… jedna, jedna, sedm, nula, šest, sedm, devět,“ byla poslední má slova po nichž jsem se před lety stal členem prestižního klubu Pi 100, který sdružuje jedince se znalostí kouzelného čísla na 100 desetinných míst. Místo abych pomýšlel na členství v klubu Pi 1000 jsem však začal běhat ultramaratony a dnes jsem občas rád, když vím, že Ludolfovo číslo začíná číslicí 3. pokračování…

je to již více než rok, kdy zazněl můj poslední výstřel. Krok do prázdna a vrchol mého běžeckého zoufalství. Prostě to nešlo a jako vždy se osvědčilo jediné. Vyčkat a začít pozvolna opět běhat. pokračování…

Už je to řada let. Vždycky rád slyším plzeňskej dialekt. A když tam jedu běhat, dám o sobě vědět. Petr Herejt mi řekl: „Usárnu, tu si tutam dej a klidně si lehni na tuten gauč, ale ne abychom jej pak museli čistit, jak kdyby tutam řádila celá armáda.“ pokračování…