Zvlášňý běžecká škola II: Příběh Orla

Loni o Vánocích vykoukla ze srdíčkového balicího papíru běžecká knížka a já jsem byl nadšený. Jan Hanousek: Cestou Orla. Vzpomněl jsem si na slova jednoho investigativního sportovního novináře, který o Honzovi před časem napsal: Jde o atleta, kterého by na atletický stadión nepustili ani jako diváka. Ještě než dohasly všechny svíčky na lodičkách ze skořápek od ořechů, dal jsem se pln očekávání do čtení.

Sotva před lety začal Honza běhat, zjistil, že běžet deset nebo dvacet kilometrů je poměrně velká nuda. Ani odběhnutí svého prvního maratonu jej příliš nenaplnilo. Brzy svoji kratochvíli posunul mnohem dál a nejvíce k srdci mu přirostly závody na 100 mil. Jenže v Evropě je preferován metrický systém, proto k absolvování těch správných ‘stomílovek‘ je třeba sednout na letadlo a vydat se do Ameriky.

Když už začnete objíždět stomílové závody v USA, brzy narazíte na pojem ‘Grand Slam of Ultrarunning’ což je souhrn čtyř nejklasičtějších stomílovek. Jedná se o Western States v Kalifornii, Vermont Trail ve Vermontu, Leadville Trail Coloradu a Wasatch Front v Utahu. Trochu kuriózní je, že některé roky se složení závodů malinko liší. Nicméně platí, že kdo se během jednoho roku (ve skutečnosti jde o 3 měsíce) v limitu dostane do cíle zmiňovaných závodů, může se po právu pyšnit titulem ‚Grand Slammer’. A před několika lety si právě běžecký amatér Jan Hanousek položil poměrně kacířskou otázku: „Nemohl bych tento titul získat jako první Čech já?“

Nejde ovšem jen o samotné závody. Možná ještě těžší, než vidět cíl je spatřit start. Většinou musíte splnit různá kvalifikační kritéria, abyste se vůbec mohli přihlásit do loterie o startovní čísla. A když pak z několika tisíc přihlášených jste právě vy mezi šťastlivci, kteří se mohou postavit na start, myslíte si, že máte vyhráno? Zkuste říct v práci nebo doma, že letos si v létě tak trochu malinko zaletím čtyřikrát do USA…

Ale zpět ke knížce. Základem díla je blog 12HonzaDe, který jsem začal pravidelněji číst, když už to s pokusem o Grand Slam začínalo být vážné. Proto jsem se více těšil na první část knihy, kdy vás autor seznamuje se svými běžeckými začátky. Popisuje závody, kdy mu ještě Evropa nebyla malá. I své první výlety za oceán, které ne vždy končily úspěšným proběhnutím cíle.

Honza ve svém běžeckém snažení nikam nepospíchá. Vítězství od něho skutečně nečekejte. Podstatné ovšem je, že když už běžet nemůže, tak alespoň jde. A pak se vždy snaží najít sílu, aby začal opět běžet. Pokušení vzdát je často veliké, ale touha dostat se do cíle mnohem větší. Každý ze závodů přináší nová úskalí, která se mohou zdát nepřekonatelnými. A čtenář se často nestačí divit, z čeho všeho se Honza za pomoci svých přátel dokáže vyhrabat.

Nerad bych zde vyspoileroval (jak mi bylo řečeno, vyspoilerovat = prozradit pointu příběhu, nikoliv nešťastně zaparkovat auto na vysokém obrubníku) gró celého celého příběhu, ale vrchol knihy byl i pro mě věcí znalého v samotném Grand Slamu. Když jsem u sledování sváteční pohádky četl o Honzově snažení dostat se do cíle třetího podniku Leadville Trail, začaly mi téct slzy po tvářích. V závodu, který trvá více než den, nehrají hlavní roli hodiny ani minuty. Najednou se dostanou do hlavní role vteřiny a vy víte, že jich navíc k dobru moc nemáte. „Tohle se už přeci stihnout nedá?“ říkal jsem si pro sebe. Dcera mě tehdy utěšovala: „Tati, nebreč, on si Honza nakonec s drakem poradí!“

Všimněte si, že v každé recenzi na sebelepší dílo, musí v předposledním odstavci přijít nějaká kritika. Detailní informace o stomílových závodech kdesi v horách na západě USA má u nás jen skutečně málo běžeckých nadšenců. Je proto škoda, že autor do větší hloubky nepopsal samotné závody na obecné úrovni. Znalosti získané dlouholetým studiem problematiky na to rozhodně má a případní následovníci by měli cestu za Grand Slamem o něco snazší.

Zatímco literární kritička Jitka Jeníková již začala psát druhou stovku knižních recenzí běžeckých publikací, já dnes začínám psát tu první. Na procentuální hodnocení knihy si z pohledu začínajícího kritika patrně netroufnu, ale palec nahoru bych snad dát mohl. Jak tak na to koukám, tentokrát se zdá, že to skutečně bude palec!

A pro zajímavost přidávám odkaz na tabulku se všemi majiteli ultramaratonského Grand Slamu.

11 thoughts on “Zvlášňý běžecká škola II: Příběh Orla”

    1. Jo, jo, Honzův výkon je vskutku parádní. Moc nevěřím tomu, že by jej někdo z Česka napodobil…

  1. Zbyňku, moc díky za milá slova, tradičně jsi mě potěšil… “Jde o atleta, kterého by na atletický stadión nepustili ani jako diváka. “… LOL… Jak přesné a výstižné. Ještě teď se směju.
    Víš, já si netroufám psát obecně nějaké postřehy o amerických ultra, tratích, nebo dokonce dávat nějaké rady. Jsem starší usedlý otec od rodiny, ale trochu oportunista:). Pečlivě jsem sbíral lístky na Western States… a s těmi ostatními závody a loteriemi jsem šel tomu štěstíčku trochu naproti:). Nejtěžší bylo to nikomu neříkat, protože ten, kdo mě zná, ví, že jsem úplná slepičí prdelka:).
    Měj se fajn, moc se těším na další tvoje zápisky a druhý díl tvojí knihy!
    12Honza

    1. Nicméně snad tu takto veřejně můžeme slíbit, že kdyby někdo chtěl v souvislosti s (nejen) americkými stomílovkami poradit, určitě to jako správný ultramaratonec rád uděláš!

      1. Absolutne! Otevrene rikam, ze pokud budu moci poradit, poradim rad… [jak rika moje nejmilejsi manzelka, ja poradim, i kdyz to ti lide vubec nechteji:)]… Zase moje bavorska teta rikala moudre..: “Hanzi, ty nikomu nerad! Komu jsme my poradili, ten je jeste na ceste a bloudi”:)… tak nevim.. ale samozrejme, rad reknu, co si myslim, jaka jsou pravidla, jak je znam, co mi prislo dobra strategie/postup/logistika…
        A samozrejme budu drzet palce!
        12:)

        1. Jen bych pro případné zájemce o rady dodal, že Honza je na internetu poměrně snadno dohledatelný a neschovává se za eseróčko založené na Kajmanských ostrovech…

    1. Jen pro uplnost… Autorkou one fotografie s nejmenovanym ptakem:), je zde jiz zminena proslula bezecko-literarni kriticka a bezkyne… Jitka Jenikova. Za coz ji budiz cest a slava! 12:)

      1. No, tak to je pěkné, je to tady samá malá domů. Já snad jen dodám, že se Jitka specializuje na kuchařky a sama sepsala i zrecenzovala své postupy pod názvem: Do formy…

  2. Moje radost ze čtení o věcech, které se povedly, natož kamarádům utěšeně roste v čase (asi v kontrastu ostatních zpráv). Pěkně sepsáno, knížka i recenze. Třeba si někdy, kluci, role prohodíte a čtenář bude zase vděčný. 🙂 PH

Leave a Reply

Your email address will not be published.