Prosinec 2020: „Kluci, to fakt nechápu, ta Vičarová nemá v osmi listopadových dnech žádnou aktivitu, naběháno 310 km, žádné delší běhy a s tím vyhraje MČR na 100 km, podivné, že?“ Červen 2021: „Tu raději nezmiňuj, na garminu má za poslední měsíc všechny tréninky kolem 5 min/km. A pak běží maraton v tempu 4:02 a za týden opět vyhraje MČR na 100 km! Určitě zveřejňuje jen lehké výklusy a pořádné tréninky nechává skryté, to považuji mezi ultramaratonci za něco fakt nepěkného…“ Cituji z diskusí s několika běžeckými kamarády. Hanka Vičarová nad mými chybnými závěry kroutí hlavou, na jednoploténkovém vařiči míchá těstoviny a ze zkoseného okna malého pokojíku hotýlku s příznačným názvem Victoria pozoruje náměstíčko, kde právě probíhají podvečerní dětské závody. Vskutku slavný závod RUN Winschoten 100 km startuje zítra ráno.
Po červnové nepodařené stovce mi byla diagnostikována trhlina ve svalu jak v ledovci v Pákistánu a na nějaké slušnější popobíhání přišlo až ve druhé půli července. O případném delším závodě jsem tedy uvažoval jen v teoretické rovině a plán jet do Winschotenu jsem moc neměl. Jenže opět zasáhla souhra zvláštních náhod. Na severu Holandska je vesnice Grolloo, kde chová snad každý druhý koně. A jedna místní selka má pěknou klisnu, která plánuje na příští rok zjara hříbě. A hříbě se narodí ve stodole, kterou musí její manžel vymalovat. A od toho manžela jsem již loni koupil několik krabic starších pivních soudků, které jsou ve stodole uskladněny. A hříbě prý nepočká další rok, až se Vondrák dostane do formy.
Přísná paní rozhodčí pečlivě kontroluje každému startujícímu čip a varuje jej slovy: „No music…“ Odpovídám otázkou: „Corona restrictions?“ A za chvíli již vyrážíme za zážitky stokilometrového závodu. Úvodní dva desetikilometrové okruhy zvládnu dle plánu po 45 minutách, jenže se nějak hrozně potím. Počasí se zdá být dobré, jen občas trochu foukne. Většinou víc, než bych chtěl. I lopatky větrného mlýnu uprostřed města, který jsem považoval za nefunkční atrapu, se najednou začaly otáčet. Patrně se projevila únava z těžších tréninků tohoto týdne, kdy jsem se naivně snažil dohnat manko předchozích měsíců. Ve třetím kole zpomaluji a je mi jasné, že mám před sebou hodně dlouhé kilometry.
Hlava je naštěstí nastavena, že dnes jen tak snadno neskončím předčasně, což je alespoň trochu pozitivní. V náběhu do pátého okruhu dohoním Dana Orálka. Stojí před stánkem s občerstvením a s váhavostí důchodce na snídaňovém rautu v Itálii pátrá po nějaké spásné pochutině. Vezmu si ze své krabice lahev Isostaru smíchanou v tajném poměru se Svijanským mázem a pokračuji dál. V průběhu závodu postupně vypiji poctivě vše, co jsem si nachystal a vlastně i mnohem víc. A poprvé v životě jsem u stovky dokázal nejít na malou. Tedy alespoň ne vědomě. Po další hodině jsem na oplátku předběhnut já, protože Hanka Vičarová se dle plánu mění v motorovou myš a začíná útočit na nejvyšší příčky.
Po 60 kilometrech musím konstatovat jisté zlepšení svého stavu. Dokonce začnu uvažovat i o překonání osobního rekordu. Jsou to asi příliš hříšné myšlenky, protože záhy se tempo ‘pod 5‘ mění na ‚přes 6‘. I Hance se přestalo dařit a najednou ji vidím odevzdávat pořadatelům startovní číslo. Škoda, chtělo by to do dalšího ultramaratonu kromě nezbytného sebevědomí i trochu pokory. Při první krizi je zbytečné odstupovat z nadějně rozeběhnutého závodu…
Do osmého okruhu si stanovuji nový dílčí cíl: pivo. Nějak dlouho váhám, jakou rodinu (znamenající i značku piva) si pro adoptování do zbytku závodu vybrat. Už se zdá, že ze mě bude sirotek i do dalšího kola, ale zjeví se přede mnou skupina mladíků a stoleček s pivy Heineken. Snad mi bůh i svijanský sládek odpustí, ale váhám méně než vteřinu. Za několik okamžiků je zelená lahev prázdná a nyní již nelituji, že jsem se na závod kodrcal tak daleko.
V předposledním kole definitivně končím s gely i iontovými nápoji a snadno nacházím další rodiny, které mě berou za svého. Stále uvažuji proč někteří z fanoušků staví party stany, když už se závod chýlí k závěru, který si chci opravdu užít a nahánět nějaké vteřiny nehodlám. Nejprve poškádlím jednoho bosonohého kolegu: „Be careful, you lost your shoes…“ Plácnu si s paní, která mě celý závod povzbuzuje kouzelným vyslovením mého jména: „Řyzek, řyzek!“ A pak zastavuji před davem rozjařených fotbalových chuligánů, kteří závod také sledují a již delší čas se hecujeme za hranicí všeobecné korektnosti současné doby. Beru si pivo, vyvádějící skupinku ztišuji a společně si zazpíváme začátek jedné neoficiální fotbalové hymny. Samozřejmě se neopomenu zastavit ani ve své primární rodině, moc, moc jim děkuji za pomoc v závěru závodu a s jejich Heinekenem, podoben Jamesi Bondovi, v ruce proběhnu i cílem v čase 8:38:21.
Prší. Prší tolik, že vyhlášení žen probíhá téměř bez diváků. Daniel Orálek ve svých několika reportážích popsal úžasnou atmosféru závodu jako rodinnou, kde místní obyvatelé posedávají celý den v křesílkách a s kalkulačkou v ruce hlásí borcům náskok nad osobním rekordem. Jenže Dan vždy trať prolétl a pak se věnoval činnostem jako dekorování vítězů, odpovídání novinářům na dotěrné otázky a fotografování v cílové rovince. Já mám trochu jiné plány.
Jako investigativní novinář musím provést hlubší průzkum. Pajdám na hotel, provádím rychlý restart, do batohu dávám zbytky alkoholu z domova, a ještě za světla se vracím k trati. Již z dálky je mi jasné, že předpoklady se naplnily. U domů, kde stálo během dne jen několik fanoušků je najednou narváno. Jedni hrají u ohně na kytary, vedla techno párty, za nimi holandská dechovka a dále rockový večírek. Všude lahve od piva a z cigaret je cítit nejen tabák. A pomalejší běžci jsou odměňováni potleskem mnohem větším než vítězové odpočívající s medailemi na hotelu…
I moje adoptivní rodina se nějak rozrostla. A to jsem se bál, aby zde ke konci závodu někdo byl. Dovídám se, že ultramaraton ve Winschotenu skutečně milují, protože dnešní noc jen tak neskončí. Probíráme nejrůznější témata a samozřejmě vše pořádně zapíjíme. Kromě několika omluv za gól Patrika Schicka se snažím šířit i ultramaratonskou osvětu a několik jedinců mi skutečně slíbilo, že v pondělí před pivem zkusí uběhnout 5 kilometrů. Sousední dům ovšem nadšení spojené s ultramaratonem tolik nesdílí a paní domácí nás několikrát upozorňuje, že nesmíme vstupovat na dlažbu na jejich pozemku, což je patrně jediné pravidlo, které ve sportovní svátek splatí. Když už hrozí nebezpeční, že dnes neodejdu, volá Dan, že se přesouvají na jedno do restaurace k zhodnocení závodu…
Běhejte, běhejte ultramaratony a pokud chcete opravdu něco zažít, jeďte na stovku s večírkem do Winschotenu!
Výsledky českých běžců:
23. Ondřej Velička 8:15:19
33. Zbyněk Vondrák 8:38:21
37. Daniel Orálek 8:59:20
Populární spisoval a novinář Luboš Brabec dokončil svůj první dětský ultramaraton na 50 km v čase 4:21:24. Z výsledku byl natolik rozrušen, že ve chvíli kdy jsme odcházeli z pozávodní hospody jednotlivě platíc, byla servírka za ním nucena zavolat: „Ještě jeden paragon!“