Očima křečka

Nahlédnu-li o několik let zpět do běžecké minulosti, vždy jsem se snažil najít nějakou cestu, jak se v běhání zlepšit. Jenže povětšinou jedno úskalí střídalo druhé. Z atletických stadiónů mě tehdy několikrát jejich správci vyhnali. Čelovku na běhání za setmění jsem prostě neměl (!). A jediným trenérem byl Trenér číslo 2, který mí zůstal v kapse po jedné nedohrané partii hry Dostihy a sázky. Nějak samovolně jsem proto dospěl k názoru, že pro zásadní zlepšení musím začít běhat na běžeckém trenažéru, chcete-li na pásu.

V roce 2007 bylo po několika měsíčním zpoždění historické multifunkční kulturním centrum Brumlovka nahrazeno luxusním fitness Balance Club Brumlovka. Díky přívlastku luxusní jsem stačil velmi rychle utratit firemní benefity našetřené za několik let, ale za pomocí vlastních systematických tréninků skutečně k výkonnostnímu posunu došlo.

Vstávat před prací jsem tehdy musel velmi brzy. V Kobylisích jsem ve večernici na metru zakoupil koblihu a banán, abych po snídani v poloprázdném vagónu metra vždy před otevřením stál jako první u dveřích nové Brumlovky v Michli. Můj trénink trval většinou kolem 90 minut, kdy se v okolí vystřídalo několik tréninkových skupin nebo jednotlivců pod vedením ospalých instruktorů. A mě vždy zklamalo, že jsem nikdy v onom zařízení nepotkal nějakou modelínu, které luxusnímu klubu s bazénem a devíti saunami dělaly reklamu svými těly na billboardech po celé Praze.

Několik stěhování svého zaměstnavatele během deseti let znamenalo i získání zkušeností v řadě dalších klubů, fitness a posiloven pásy se pyšnící. Kromě jistého běžeckého progresu jsem za ta léta dospěl k jednomu zásadnímu poznání. Rychlost, kterou vám ukazuje displej přístroje, jen zdánlivě souvisí s rychlostí otáčení válců a s posunem gumového povrchu. Pro trénink bych běžecký pás určitě doporučil, ale pro závodění nebo dokonce nějaké rekordní a srovnatelné výkony jen stěží. I když je možné, že nějaká metodika pro jednotné seřízení strojů existuje.

Když se o několik let později začaly blížit mé čtyřicáté narozeniny, rozhodl jsem se pořídit si pořádně velký a těžký dárek – vlastní běžecký pás. Po dlouhém vybírání jsem zvolil futuristický a velmi stabilní model inCondi 5000i, který prodávala firma inSPORTline. Částku blížící se ceně ojetého automobilu se mi naštěstí podařilo snížit ujištěním majitelů firmy, že jejich stroj je mým posledním krůčkem stát se ultramaratonským reprezentantem.

Jednoho podzimního podvečera jsem přijel z práce domů, a kromě manželky a malé dcery na mě čekal jmenovaný pekelný stroj. Souhrou životní náhod jsem získal podíl ve starém bytě vzdáleného jen pár metrů od našeho domku, v jehož kuchyni byl přístroj nainstalován. Potají jsem do roky neobydleného bytu natáhl prodlužovačku ze společné zahradní zásuvky a za asistence trojice strašidel, ducha původního majitele a s podporou punkové hudby linoucích se ze dvou reproduktorů stroje, jsem nadšeně absolvoval svůj první trénink na VLASTNÍM běžeckém páse.

Za dva dny jsme s manželkou potkali sousedku, která bydlela právě pod naším bytem. A prý co se to předevčírem nahoře dělo. Celé roky klid a v úterý to vypadlo, jako kdyby tam někdo přes hodinu souložil, až ve dveřích do kuchyně cinkaly vzácné vitráže z počátku minulého století. Manželka se mě naštěstí jako vždy zastala. Když slyšela onen časový údaj, velmi kysele se zatvářila a je prý přesvědčena, že o mě se skutečně jednat nemohlo.

Pro vysvětlení záhady rušivé soulože jsem zašel na Městský úřad. V archivu Stavebního odboru jsem našel výkresy domu opatřené kolkem s podobiznou Františka Josefa I. Bylo mi ihned jasné, že nechat běžecký pás uprostřed místnosti ve směru trámů, nebylo nejšťastnější řešení. Stroj jsem přesunul těsně vedle okna a kolmo na trámy. Nepatřičně rušivým souložím byl konec a mé tréninky tak mohly vesele pokračovat.

Musím přiznat, že mít vlastní pás sice znamenalo další zlepšování výkonů na onom stroji, ale v praxi k nějakým posunům docházelo již jen pozvolna. Po třech letech jsem sice postupně začal překonávat všechny své pásové rekordy s novým tříprocentním sklonem, v běžném životě byla výsledkem jen stále se stupňující bolest v pravém stehnu. Dokázal jsem sice odběhnout rekordní trénink na páse, bohužel jsem pak již v podstatě jen kulhal. Nakonec jsem přestal běhat na páse i po lesích, a tak nějak jsem se s běžeckou kariérou pozvolna loučil.

Jak už to v životě chodí, pomohl mi přítel v nouzi nejvyšší – pivo, ještě další pivo, a ještě hodně dalších piv. Celý běžecký pás jsem tak postupně zarovnal vypitými soudky od piva, čímž jsem znemožnil jeho užívání. Skutečně se mi za pomocí stovek vypitých piv podařilo zdevastovaný stehenní sval napravit. A pak dejte na rady studovaných doktorů a renomovaných ortopedů!

Poslední dva roky jsem svůj pekelný stroj nezapnul, a i když se venku čerti žení, raději jdu běhat do rozbláceného pole nebo alespoň zajdu na pár kousků k Nové hospodě. A majitelům firmy inSPORTline mohu z celého srdce poděkovat, že i díky jejich přístroji jsem stále v šestičlenné nominaci pro Mistrovství světa či Evropy v běhu na 24 hodin, které snad proběhne příští rok.

2 thoughts on “Očima křečka”

  1. Krásná životní rekapitulace s potřebným nadhledem. 😀 Tomu se nic “nevyrovná”. 😉

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *