U Nové hospody

Znám běžecké kolegy, kteří se nudí, pokud zrovna neběží po poušti s mačetou v ruce sekajíc nebezpečným tučňákům hlavy. Jiní zase uznávají maraton, jen pokud je spojen s letenkou přes půl světa. Další pro změnu utíkají do hlubokých lesů obdivovat tokající zvěř. Já jsem v tomhle směru trochu skromnější. Nelze se tedy divit, že velkou část svého volného času trávím U Nové hospody.

Včera jsem si malinko přivstal. Posnídal rohlík s jahodovou marmeládou, oblékl se do sportovního a s rozedněním se vydal za dalším maratonským dobrodružstvím. Ne, nejel jsem na žádný závod. Premiérově jsem měl v plánu zaběhnout si maraton jen pár metrů od svého bydliště na mojí nejoblíbenější běžecké trase. Teploměr ukazoval jen lehce nad nulou, nasadil jsem tedy tenčí rukavice a před brankou našeho domku stiskl na hodinkách tlačítko start.

V Lysé nad Labem je kousek od vlakového nádraží neprůjezdný obdélník po obvodu měřící přibližně 750 metrů. Starší zástavba postupně přechází v novou, ale nové domky vznikají jen velmi pozvolna. Na moc aut zde tedy nenarazíte. Ovšem osvětlení celé trasy je příjemné a často po setmění mířím právě sem. Povrch navíc tvoří souvislá zámková dlažba, která v zimě namrzá jen zcela výjimečně. A aby výhod zdejšího okruhu nebylo málo, tak z jedné strany jej lemuje ulice s přitažlivým názvem – U Nové hospody.

Ranní chlad s příslibem slunečného dne je jako stvořený k běhání. Brzy se zahřeji na provozní teplotu a kilometry pozvolna přibývají. Ulice jsou prázdné a dlouho trvá, než někoho potkám.

Ač se na trati většinou pohybuji sám, k jednomu sportovnímu souboji zde před časem přeci jen došlo. Soused Vašek kopal základy pro umístění nového plotu a odvážel zeminu. Začal sice dříve, ale rovnoměrným tempem jsem jeho náskok rychle snižoval. A než šel Venca na oběd, vedl jsem už o dobrých 10 koleček já. Je to však důchodce, tak svůj triumf musím brát s rezervou.

V pracovní den dopoledne zde pravidelně potkávám sympatickou skupinku. Exotická vychovatelka vede po mé trase čtveřici dětí ze soukromých jeslí. Dvě jdou vždy vzorně za ruce a další dvě se nekoordinovaně pohybují v prostoru. Když je předběhnu, některý ze špuntů vykřikne: „Pan beží!“ Po třech minutách, kdy se skupinka posunula o několik metrů vpřed, uslyším: „Dalsí pan beží!“ Z dálky ještě zaslechnu vysvětlování jejich doprovodu, že jde stále o stejného pána běžícího pořád dokola, ale po mém dalším kole mne pobaví hlášení: „A dalsí pan beží!“

Postupně přecházím na autopilota. Dlouhá rovinka, krátká, dlouhá, krátká a pak znovu. Běh se stává jen kulisou a hlava v klidu může řešit otázky nesmrtelnosti chroustů.

I zdánlivě jednoduchá trasa má však svá úskalí. Pamatuji si přesně, jak jsem loni v prosinci hlásil navečer manželce, že se jdu na chvíli proběhnout. Náhoda tomu chtěla, že jsem se trefil zrovna do času pouličního vánočního večírku obyvatel nových vilek mou trať obklopující. Desetikilometrový trénink se tak malinko protáhl a přišel jsem domů až druhý den…

V jedné chytré knize od nejmenovaného autora jsem kdysi četl, že na maratonce čeká na 35. kilometru jakási zeď. A vskutku! Jakmile hodinky hlásí dokončení zmiňované mety, probíhám kolem parcely Kamenických, kde právě vznikají hned 4 obvodové zdi z červených cihel Porotherm současně.

Po necelých třech hodinách zastavuji na místě, kde jsem ráno vyběhl. Doma mne jako vítěze prvního ročníku maratonu U Nové hospody nečeká žádný jásot ani kokardy. Pouze děti v pyžamech a na přístrojích. Ani netuší že tatínek má dnes o několik koleček víc než obvykle. Nebo spíš o kolečko míň?

Leave a Reply

Your email address will not be published.