Na pražský maraton jsem se letos chystal již po 14. No, chystal… V pátek před maratonem se na západě Německa koná mezinárodní burza sběratelů pivních suvenýrů, což je pro mne také tradiční akce. Kombinaci 1500 km strávených v autě se spaním na karimatce na parkovišti jsem loni moc nedal a maraton si hodně protrpěl v čase 3:18, včetně pětiminutové návštěvy kadibudky. Letos už mám těch maratonů odběháno docela dost, proto jsem se rozhodl napsat na organizátory z RunCzech, zda nechtějí amatérského vodiče na 3 hodiny a závod si tak následně více užít. Záhy přišla strohá odpověď, že mají vodičů celou kupu a mne rozhodně nepotřebují.
V pátek nad ránem sedám do auta a vyrážím na výlet do Německa. V jednom nevelkém městečku chci navštívit místní průmyslový pivovar. Jenže záhy zjišťuji, že je 2 roky zavřený a zrovna se rozprodává před demolicí. Jako milovníka všeho spojeného s pivem se mi rozsvítila očička. Bohužel kapacita osobního auta je dost omezená, proto mi začíná v hlavě narůstat myšlenka na grandióznější návštěvu pozůstatků kdysi slavného pivovaru.
V sobotu podvečer se vracím zpět z výletu, vařím si svoji tradiční předzávodní krupicovou kaši s kakaem a banánem, a až dlouho do noci píšu a volám na všechny strany, neb sháním nějakou rozumně velkou dopravu do Německa. Manželka s dětmi je u babičky na Moravě a i tu je třeba na dálku přesvědčit, že malý kamiónek z Německa, s „půlkou“ pivovaru uvnitř, zastavivší před našimi vraty, je zrovna to pravé co rodina potřebuje.
Bohužel pondělní volno s omezením nákladní dopravy situaci značně komplikuje. Sakra, proč ti Němci 8. 5. také neslaví svátek? Už mám dohodnutého známého s prodlouženým Fordem Transit, ale s kapacitou nejsem úplně spokojen. To již přicházím k šatnám před startem závodu. Kolem mne lidé vedou hovory ve stylu: jestli je lépe vzít nejprve gel s příchutí citrónu a až následně s kolou nebo jestli bradavky namazat vazelínou či přelepit náplastí. Moje hlava řeší, jestli místo dodávky do 3.5t nepoužít náklaďák do 7.5t. Do startu závodu jsou jen jednotky minut a než jdu odevzdat zavazadlo do úschovny, napadá mne další kamarád, jehož táta má vazby na větší autodopravu. Obětuji předstartovní čůrání, beru telefon a ještě jednou volám.
Start. Tělo je vláčné jako po večírku, který končil nad ránem, ale ono to v chladném počasí sakra běží. Kilometry pod 4 minuty naskakují skoro samy. Na 8. doběhnu vedoucí Češku Petru Pastorovou. Chvilku běžím za ní, ale dostanu strach, aby si pak v novinách neztěžovala na běžce v zeleném triku, který jí vůbec nepomohl s udržením tempa. Trochu přidám a další kilometry běžíme spolu. Jenže pak dostanu opět strach, jestli už nejsem moc zpocený, abych si o sobě nepřečetl něco nepěkného. Raději zase trochu přidám a prokousávám se pořadím vpřed. V polovině jsem za 1:21:55. Už se docela otepluje, ale stále držím solidní tempo. Na 23. km opět na chvíli vytvořím dvojici s vedoucí českou ženou, ale po pár kilometrech už musím zvolnit. Nicméně mezičasy na 25. km: 1:37:12 a 30. km: 1:57:32 jsou z mého pohledu rekordní. Od 35. km se už hodně trápím. Zpětně se divím, jak jsem mohl během posledních 7 kilometrů ztratit skoro 5 minut. Běžím dost pomalu a nakonec z toho není ani můj rekord, ale „jen“ druhý nejlepší čas: 2:51:19 znamenající 93. místo z 6512 doběhnuvších. Pouze 34 Čechů bylo rychlejších, což však více než moje „umění“ dokumentuje především stále klesající úroveň českého vytrvalostního běhu.
Po doběhu pospíchám do banky, do první směnárny, do druhé směnárny, abych pak na pár hodin zavřel oči s tím, že nad ránem musím být už zase na druhé straně Německa ve sběratelském ráji…