Na krev!

Před několika lety jsem se stal dobrovolným dárcem krve. Sice mne někteří běžci od počínání odrazovali, že prý jehla v žíle má význam, jen pokud následně přitéká okysličená krev zpět. Nejsem však nějaký profesionální cyklista s ambicemi přijímat polibky od francouzských hostesek, tedy jsem u dárcovství zůstal a celkem pravidelně za tím účelem docházím do Thomayerovy nemocnice v Krči. Vždy si říkám, že třeba se těch 450ml červené tekutiny dostane zrovna k běžeckému kolegovi panu Pirkovi, který ve vedlejším ústavu hraje již léta srdcové šachy.

Právě když jsem v únoru běžel svůj polední maraton, napadla mne myšlenka zaběhnout si maraton ihned po aktu darování. Původně jsem chtěl rozšířit sbírku maratonů „pod 3“, ale postupně jsem dospěl k názoru, že bych si měl projekt více užít. Patrně se ze mne stává velký lidumil a dobrovolník ve všech směrech, proto jsem myšlenku rozšířil o pomoc pražskému antikonfliktnímu týmu zřízeného magistrátem, který kontroluje dodržování zákazu kouření v pražských putykách.

Ve čtvrtek jsem sportovně oblečen vyrazil do Krče, zaregistroval se, úvodní vyšetření proběhlo bez problémů a po pár minutách jsem již seděl v křesle pro dárce. Sestřička mne uvítala slovy: „Vy jste dnes přijel na kole?“ Vtipnou odpověď: „Copak vám tu snad klapu v ‘espédéčkách‘?“ jsem už ze sebe nedostal, neb zrovna jehla zajela pod kůži. A už to teče… V polovině odebíracího procesu vždy přichází hlavní sestra, pohladí vás po ruce a řekne, že jste za polovinou a už jedete z kopce. Skoro během každého ultra závodu si na její slova vzpomenu. Jen doufám, že nejinak tomu bude v září na Spartathlonu, kdy zhruba polovina vychází na tisícimetrové stoupání na horu Parthenio. Za chvíli je po všem, sním svou odměnu v podobě tří mastných nožiček párku s chlebem, ale než vyběhnu, musím si nechat opětovně přelepit místo vpichu, neb dnes nějak moc krvácím…

Následně před nemocnicí zmáčknu na hodinkách start a dlouho vytoužená zábava může začít. Ve slunečném dni se běží krásně, nikam se neženu, jen průměr bych chtěl držet pod 5 minutami na kilometr. Trošku mne zklamou hospody kolem Chodova, neb vše je ještě zavřené. První pivo si tedy dávám v kavárně Max Relax. Točený Svijanský máz z rukou usměvavé cukrářky je na rozběhnutí ideální. Trasu dobře znám, protože ve směru do Prahy zde běhám často. Z Prahy ven však jen výjimečně a to si teprve člověk uvědomí, kolik nových nemovitostí na nemožných místech opět vyrostlo. Loos a Kaplický se zajisté v hrobech otáčí jak figurky na orloji. Majstrštyk se v této oblasti podařil pražskému developerovi Passerovi. Kolem stanice metra Budějovická dokázal proměnit několik ošuntělých sportovišť v lesknoucí se kancelářské budovy a veřejnosti vše prezentovat jako cestu, jež mu vytyčil bůh.

Ještě že už jsem na okraji Prahy, leč plzeňská dvanáctka ve vesnické pizzerii s názvem No. 110 za 46 Kč mne moc nepotěší. Dobře si pamatuji poslední slova sestry z nemocnice: „Hlavně dodržujte pitný režim, mohla by se vám začít točit hlava,“ proto vzápětí přijde další zastávka. V Klánovicích u nádraží je prastará hospoda U Daschů, už jsem tam dlouho nebyl, ale když vidím, že personál kouří v chodbě mezi kuchyní a výčepem, rychle dopiju Kozla, padám pryč a dlouho sem zase nepůjdu. Z boční ulice před Šestajovicemi vyjde slečna v černém triku a já vzpomenu si na slova jedné staré písničky: „Vod Vimperka jedou vozy…“ a s jejím textem si vystačím až do Nehvizd. Na náměstí U Kraftů je sice zavřeno, ale hned vedle U Drástů je přes poledne vskutku živo. Za pár vteřin mám na stole orosený půllitr s nefiltrovaným Gambrinusem a během pití si prohlížím kouzelnou sbírku starých žehliček, šicích strojů a vah. Po poledni už je docela horko, rychle tedy prolétnu kolem pracovních čet zkrášlujících čelákovické nádraží a následně mne osvěží ovocný Master ALE na místním náměstí. A pak již hurá na lávku přes Labe, která mne vede mimo civilizaci. Příjemným a nečekaným bonusem je pivo za řekou v občerstvení s velikým dětským hřištěm U Kolobrndy. Sice mají ještě zavřeno, ale zpocenému běžci, s podezřele přelepenou žílou, natočí. Pivečko si vychutnám na lehátku, brzy se však vrhám do závěrečných kilometrů kolem železničního koridoru směr Lysá nad Labem. Poslední, sedmé pivo mám v plánu vypít ve skutečném pajzlu U Podkovy na okraji našeho městečka. Sice se zde již 8 dní nekouří, ale pokud sem za 100 let přijde Terminátor, aby zachránil (nebo zabil) Johna Connora, mise nebude úspěšná, protože v těchto podmínkách mu čipy fungovat nebudou. Polotmavou 13o zvanou Něžný Barbar z Nymburka kopnu rychle do sebe a jdu vstříc metě 42,2 km, kterou proběhnu v čase 3:24:51.

Doma je manželka ráda, že jsem dnes přišel z práce dříve. Po chvíli však překvapeně říká: „Vždyť jsi zase jak motýl!“ Snažím se jí vysvětlit, že je to endorfiny, ale zradí mne účtenky z ledvinky vypadnuvší…

2 thoughts on “Na krev!”

  1. Pěkný výkon. Tedy jak ten darovací, tak ten běhací. Ale hlavně koukám, že ze mě žádný pořádný běžec nikdy nebude, protože na takhle propracovanou hydrateční strategii prostě nemám 😉

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *