Test z Baroka

Přípravný kemp v Chorvatsku nezačal nejlépe, neb se mi nepodařilo zprovoznit svůj benzínový vařič. Naposledy jsem jej úspěšně opravoval v posledním výškovém táboře pod vrcholem argentinské hory Aconcagua, leč u Jadranu jsem pohořel. Musel jsem tedy narychlo zakoupit vařič elektrický s jednou plotýnkou, což je pro horolezce potupa, podobně jako žebřík. Nicméně každý den jsem v poledne opustil rodinu a minimálně 2 hodiny se opaloval na hlavní silnici D8 lemující pobřeží. Aktuální výkonost jsem se rozhodl otestovat na prvním ročníku Baroko Ultra maratonu, který startoval v pátek o půlnoci v Plasech u Plzně. Oblíbená stokilometrová trať s 2000 metry převýšení slibovala spoustu nevšedních zážitků.

Během večera se celodenní déšť přesouvá na východ, aby kolegům provozujícím ultra sky nordic walking zpestřil paralelně běžící se Beskydskou sedmičku. My v klídku startujeme pod oblohou plnou hvězd. Nicméně i nás čeká kromě silnice také kamení, voda, bahno, okolí poseté barokními skvosty a lesní cesty plné hub. Hned v prvním stoupání po startu zformujeme s téměř domácím Petrem Herejtem a brněnským jmenovcem Zbyňkem Tkadlčíkem vedoucí skupinku. Trasa je na orientaci velmi náročná. Noc, spousta odboček, různá značení a později i mlha, činí své, ale naštěstí Petr má v hodinkách nahranou mapu a trasu celkem dobře zná. Nebýt jeho, straším v okolních lesích ještě dnes. Pravidelně se střídáme ve vedení, společně hledáme značení, hlásíme ideální stopu v bahnitých úsecích a kilometry rychle přibývají. Zkrátka třínohý verpánek má řadu předností. Kluci se před startem neznali, tak je vtipné, že ve chvíli, kdy běžím v čele se Zbyňkem, ptá se mne, kdo to běží s námi. A za chvíli si Zbyněk odskakuje do křoví a Petr mi pokládá stejnou otázku. Místy na lesních travnatých cestách skutečně téměř zakopáváme o houby, zejména kozáky. Běžet s námi Smotlacha, tak má určitě ve výsledcích DNF.

V polovině závodu na mne dolehne krize. Po asfaltové silnici, kde bych měl teoreticky udávat tempo já, běžíme do obce Chýše a mám co dělat, abych se kluků udržel. Do svítání je ještě daleko a sám bych pak rychle odpadl. Zatínám tedy zuby a snažím se co nejdelší dobu zůstat ve skupince. V Chýši je místo občerstvení pouze tyčka s nápisem BUFET. Naštěstí se během pár vteřin přiřítí dodávka, až obličej, signalizující spokojenost s rychlostí řidičů před místní školou, nasadí velmi kyselý výraz. Dvojice pořadatelů nás bleskurychle pohostí a mne se plní jeden z běžeckých snů – být na kontrole ještě před jejím otevřením. Krize mne pozvolna opouští, stejně jako kolega Zbyněk. Vydrželi jsme běžet ve trojici 57 kilometrů, což jsem v žádném závodě ještě nezažil.

V čele závodu pokračujeme dva. Petr si natahuje rukavice, mne alespoň hřeje pocit, že po ranním ochlazení přijde brzy svítání a s ním nová energie. Je to najednou až neuvěřitelná pohoda. Na dalším občerstvení nás paní fotografuje, prý jsme moc rychlí a musela přijet dříve. Za zmínku stojí několika kilometrový romantický úsek kolem řeky Střely. Spousta kluzkých kamenů, jen centimetry od hladiny vody a najednou se před vámi ukáže skalka. Kdo chce, jde vrchem. Já patřím k těm, kteří po čtyřech prolézají na druhou stranu skrz malý otvor. Kariéra horolezce je patrně definitivně pryč. Nicméně zážitek, který se vám na závodech na dráze jen tak nepoštěstí. Běžím na lehko, v kapse mám jen 2 gely pro případ nouze a celou dobu jsem na banánech, jablkách a slaných brambůrkách. Před občerstvením na 77. km na mne přijde potřeba velké potřeby. Během noci jsme s Petrem sdíleli leccos, ale tento zážitek bych si rád vychutnal sám. Do ruky se beru jen kousek jablka, a zatímco si kolega míchá svůj koktejl na další část cesty, já si chci vytvořit malý náskok. Jenže jak se ocitnu sám v lese, probouzí se ve mně závoďák. Riskuji sice doslova dvojnásobný průser, ale místo zastávky za smrčkem postupně zrychluji. Bolt začínal svůj pověstný finiš 20 metrů před cílem, mne zbývá ještě přes 20 kilometrů, ale rychlý kilometr za 4:30 mne povzbudí v konání. Na 85. se poprvé ohlédnu a vidím, že Petra nevidím. Začnu brečet, tohle už nesmím pustit. Poslední desítka je celkem pěkný boj donutit nohy k rychlejšímu pohybu. Hlavně nezabloudit, hlavně nezabloudit. Neustále očima hledám bílé fáborky, které mne dovedou k cíli. Jak nějaký nevidím víc než minutu, už propadám panice. Dokonce si poprvé během závodu ověřuji cestu v mapě. Poslední bufet je na 95. Dvojice kluků na kolech zdáli pánovi u občerstvení signalizuje, že již někdo na obzoru běží. Mezi kelímky s vodou na stole kontrastuje zelená lahev z Plzně se jménem pana Grolla. S ovocem pro dnešek končím, připíjím na zdar místního závodu a dostávám se do blaženého stavu. Když opouštím občerstvení, ještě uslyším slastnou větu: „Tati, nikoho dalšího nevidíme!“

Blížím se k areálu Velká louka a tuším, že závěr bude bombastický. Když jsem v noci přijel, stálo zde jen pár aut a několik pořadatelů vypravovalo ultramaratonce na svůj běh. Nyní je však celý areál plný lidí, za chvíli startuje maraton, pak půlmaraton, desítka a další běhy. Celkem přes 1000 startujících, jejich doprovod a atrakcí jak o posvícení. Mne na závěr čeká kilometrové kolečko kolem toho mumraje. První část se musím prodírat davem, ale pak pořadatelé pochopí, že se blíží první ultramaratonec do cíle. Dav se rozestupuje jak v bibli moře a já se vžívám do role Zátopka, když trhal rekordy v lidmi napěchované Houštce. Za potlesku stovek přihlížejících přibíhám do cíle v čase 9:20:41. Tohle už asi nikdy nezažiji. V té euforii vůbec necítím únavu, dokonce řeknu i něco hrozně chytrého do mikrofonu, který ihned za cílem dostanu před pysk. Následuje 5 minut pomíjivé slávy…

Sedm minut po mne je v cíli i Petr. Ani se nepamatuji, kdy jsem se tak vášnivě a upřímně naposledy objímal s propoceným chlapem. Do 10 hodin se vejde i jmenovec Zbyněk a tak se v trojici, v níž jsme běželi většinu závodu, můžeme postavit na stupně pro vítěze. Vítězství mne samozřejmě těší, ale spolupráce s klukama byla neuvěřitelná a jen tak na tu noc s nimi strávenou nezapomenu. Moc jim za to oběma děkuji. Železná koruna pro vítěze je hodně originální. Jak podotkla manželka, tohle nám doma ještě chybělo. Nicméně děti mají radost, a až dokoupím potřebné ovoce, začneme doma trénovat krádež korunovačních klenotů.

Z běhání mám po posledních dvou závodech zcela jiný pocit než na začátku léta. S výsledkem závěrečného testu jsem tedy docela spokojen, ale známkovat budou až řečtí bohové poslední sobotu v září.

4 thoughts on “Test z Baroka”

  1. Zbyňku držím ti pěsti. Baroko se ti povedlo na jedničku, tak že naladit hlavu a vzhůru z Athén do Sparty. Ty to dáš!

    1. Určitě, stanovil jsem si velmi odvážný plán: uběhnut nejdelší vzdálenost v životě (101 km) a pak se uvidí…

  2. Ani jsem při čtení nedutal a čekal jak se to vyvrbí abys nakonec skončil na čtvrtém místě 🙂
    Gratuluji a budu držet palce na Spartathlonu!

  3. Má pravdu, předsedo, přesně tak se to stalo. 🙂
    Zbyňku, to vítězství jsem Ti přál a celý zbytek trasy si říkal, snad nezabloudí. Dokonce jsem se na občerstvovačkách s pořadateli ujišťoval, že jsi opravdu přede mnou. I když jsi mě naštval, že jsi mi utekl 🙂 tak na druhou stranu jsem si do té doby říkal, snad se to rozhodne dřív než ve (foto)finiši. Představa, že po 100km poslední metry sprintuju, mě děsila. 😀 Zasloužil sis vyhrát a upřímně gratuluju.
    Ať Tvoje mise v Řecku je stejně pozitivní a úspěšná jako ta barokní.
    Budu Ti držet palce.
    Petr

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *