Na velkou

Řekne-li se „A“, je třeba dodat i „B“, proto do roku 2018 nevstoupím ani pravou, ani levou nohou, alebrž pokračováním vědecké studie Na malou. Na úvod by ještě bylo dobré varovat snadno pohoršované čtenáře, že slovy dnešní mládeže, to nebude vůbec husté.

Podobný scénář zná asi každý běžec. Běžíte si svoji oblíbenou trasu, kocháte se přírodou, radujete se z pohybu a vše se zdá ideální. Jenže pohyb nohou urychlí pohyby ve střevech a vám se začne chtít na velkou. Zprvu si říkáte: „Přiběhnu domů, hodím do pračky propocené oblečení, napiji se a pak si půjdu přečíst zprávy v telefonu na záchod“. Po několika uběhnutých kilometrech: „Praní asi odložím.“ Za další dva kilometry: „Možná vynechám i pití a půjdu rovnou na věc.“ Po dalším kilometru: „Už abych byl doma, půjdu rychle na dolní a studený záchod.“ Za minutu: „Snad doběhnu k nejbližší hospodě.“ A nakonec jste rádi, že stihnete zabrzdit za prvním stromem.

Máte hotovo, ale prvotní radost střídají rychle rozpaky spojené s ekvivalentem nerudovské otázky: „S čím?“ Papír u sebe nemáte, protože dnes nebyl důvod. Lopuchové listy s beruškami ponechme romantickým filmům. A ani další produkty rostlinné říše si nelze idealizovat. Nedávno jsem při oběhnutí thajského ostrova Ko Samui prvně experimentoval s listy banánovými, které mají výhodu v podobě velké plochy. Nelze přehlédnout ani fakt, že lze snadno získat geometricky identické plátky, za které by se nemusela stydět ani paní Jaroslava, jež vede proslulé veřejné záchodky v Kobylisích. Bohužel savost listů tropické rostliny je téměř nulová, proto se hodí spíže k balení potravin. Osobně nejraději volím řešení, kdy již preventivně při proběhnutí nějaké vesnice za běhu trhám z obecní vývěsky upoutávku na proběhlý koncert místní rockové kapely, případně vtíravou agitaci vyretušovaného politika. Mějte však na paměti, že i stržený politik se vám může pořádně pomstít. Zvláště, když nebyl připevněn lepidlem, ale za pomoci připínáčků. A životní zkušenost mi ukázala, že k zahození není ani metoda nechat vše být jak je. Jen je důležité si nikde nesedat, doma hodit trenky do pračky a jít se ihned osprchovat.

Existují běžci, kteří bez toaletního papíru nevyběhnou ani při kterémkoliv závodě. Mne v tomto směru příroda obdařila nadstandardní schopností, neb jsem si za 15 let závodění musel odskočit pouze dvakrát. Poprvé při Pražském mezinárodním maratonu v roce 2013. Ze začátku se ženu za rekordem, po prvním proběhnutí centra se však již ženu pouze za kadibudkami pod Nuselským mostem. Jak jsem rychle vletěl dovnitř, tak po několika desítkách vteřin vyletím ven. Bohužel pružina rozražených dveří zapříčiní jejich rychlé zavření a mne dveře podrazí jak poslední obránce útočníka, který už by šel sám na bránu. Já však sám nejsem a padám rovnou do špalíru překvapených běžců prahnoucích po čase „pod 3“. O tři roky později běžím opět PIM a od začátku se necítím moc dobře. Na 30. km strávím v budce několik minut a do rozpaků mne následně přivedou desítky dětí prahnoucích po placáku jen kousek za kadibudkami. Pokud jste učitelka a vedete skupinu dětí sledovat běžecký závod, doporučuji volit místo pro sledování spíže za vaničkami s houbičkami.

Jako se někdy utne i mistr stavící dřevěné konstrukce, tak ani mne se občas nevyhnou zážitky, které bych raději nechal mimo literární zpracování. V jeden říjnový den roku 2016 po příchodu z práce není nikdo doma. Chci běžet nějaký rychlejší trénink, moc se mi nechce, proto si netypicky beru sluchátka. A jak tak kroužím na své oblíbené rychlodráze mezi novými domky, velmi rychle věci dostanou spád, o kterém se mi nesnilo. A o rekordní kilometr se skutečně nejedná. Vypínám hodinky a zmatkuji. Snad to domů alespoň v křečích dojdu. Klíč, to je ten druhý klíč! Sakra, proč já zamykal na dva západy. Klid, jen klid. Snažím se vymotat ze šňůry od sluchátek. Na nic nečekám, otvírám dveře spodního WC, které se zaseknou o figurku z kindervejce. Při druhém pokusu hračku, dárek i překvapení nekompromisně drtím. Ufff. Odklopuji příklop záchodu a na prkénko dosedám s přesností třech desetinných míst. Věc má však jeden háček. Díky malému uzlíku jsem nestihl stáhnout elastické běžecké kalhoty, a jak se ukazuje, těsní téměř dokonale. Až na plně naložené trenky, nahý, stojím před zrcadlem a do očí se mi derou slzy. Mám po ruce jen zbytek roličky toaletního papíru, malé umyvadélko a každou chvilku může vejít do dveří babička s dědou a mladší dcerou…

Užívejte si běh i v roce 2018, jen si pamatujte, že nejen z běhání je dobré se nepo***t.

3 thoughts on “Na velkou”

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *