Poslední výstřel

Maraton už jsem běžel ve vedru i v zimě, oblečený i nahý, na pohodu i na krev, střízlivý i v dobré náladě. Co však s tělem udělá měsíční technologická přestávka jsem netušil, a i proto jsem se na novou životní zkušenost docela těšil.

Za léta, co sportuji, jsem si vyběhal řadu sponzorských výhod. Jedny ponožky, dvoje boty, několik metrů piva a začátkem července přednostní vyšetření nohy pomocí magnetické rezonance v jedné fakultní nemocnici. A hned druhý den jsem obdržel detailní lékařskou zprávu formou SMS: „Simulant!“ Nebyl jsem si sice jist, zda zrovna toto jsem chtěl vědět, ale alespoň jsem mohl v sobotu s čistým svědomím odcestovat do Lomnice u Tišnova na závěrečný maraton sedmidenního seriálu zvaného MUM.

Rozhodl jsem se pro start v deset hodin. V sedmičlenné skupince byl i starý známý Pavel Marek, očekával jsem tedy kupu zábavy, oprašování historek a výměnu nových vtipů. Po již klasickém ujištění, že dnes opravdu oba běžíme pomalu, Pavel zmizel, jak kdyby utíkal z vily v Černošicích. A já byl rád, že alespoň nějak běžím a jen hodně nesměle si připisoval jednotlivé kilometry.

V prvním stoupání mne napadl název reportáže, což mi vždy zvedne náladu, protože někde je třeba začít. Navíc průběžné mezičasy ukazovaly, že bych se do 4 hodin, v které jsem tajně doufal, mohl vejít. V dalším kopci mi sice došlo a došla mi trochu nepatřičná mnohavýznamnost názvu. Snad ty nepříjemné komentáře od manželky, dvou čtenářek i plzeňských ultramaratonců, proč zveřejňuji takové detaily z našeho intimního života, přežiju.

Na posledním občerstvení úvodního kola pod vrchem Babylon jsem přiběhl sice pomalu, ale v dobrém rozpoložení. Ochotné, leč po týdnu náročné služby unavené pořadatele u lesa jsem se snažil zaskočit otázkou, jestli zde mají wifi zdarma. Humor mne přešel v následujícím pozvolném klesání do Lomnice. Noha začala opět zlobit a já musel postupně zpomalovat. A když jsem seběhl dolů na asfalt, dělníkům spravujícím most přes říčku Chrastavá, při vzpomínce na Joffreyho mířícího za nezkrotnou Angelikou, vlhly oči. Pohyb, co by jen vzdáleně připomínal běh jsem již vyčarovat nedokázal. A do druhého a závěrečného kola jsem tedy raději nešel. Vskutku hořké homonymum.

Povahou jsem od narození optimista. Pokud mi dáte šestistrannou kostku, vždy budu věřit že padne sedmička. Jak se ale ohlížím za posledním běžeckým půlrokem, budu muset zkontrolovat čísla na ostatních stranách. Pro sichr.

5 thoughts on “Poslední výstřel”

    1. Zásadní věc na brainstormingu je nic nevyvracet. Tedy zhluboka se napiji bavorského piva a jsem v podstatě hrozně rád, že nemám přestat psát, změnit sport nebo vyměnit manželku…. Dík 😊

  1. Čau Zbyňku, dokud si budeš umět střílet sám ze sebe, nemůže být řeč o posledním výstřelu. 😉 Když ne na výkon, tak na dobrou náladu se taky dá běhat, jak píšeš a ta tvoje diagnóza, to už jsem někde slyšel: “Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande.” (https://youtu.be/tESv62TlnC8) Klystýr na cestu jsi dostal? Ten tě teprve naučí běhat. 🙂

    1. Komentáře poslané ze serveru pilsfree jsou mé nejoblíbenější… Na rozdíl od těch z Ruska, které mi neustále podstrkují free viagra a free video…

  2. Tady by se hodilo prohlaseni doktora z Vesnicky me strediskove… “a co tam mas dal?”..:)
    To bude urcite dobry, jsi mlady chlapec, s evidentne zkusenym pohledem na [nejen intimni:)] zivot…:)
    Evidentne te prodelane trauma, podobne jako Bozenu Nemcovou, posunuje ke spisovatelskym vysinam…
    Ne, vazne… blbe se to rika, ale my, co te cteme a sledujeme, verime, ze nejen se tvoje vykony zase posunou na horni casti bezeckych tabulek, ale ze se zlepsenim neprijdes o tvrdy humor!
    A dik za skvelou inspiraci vypravenim o pivovarech v Denveru! To mi v alkoholicky (pokryteckem) Vermontu pomohlo prekonat pivni nedostatky na dlouhe trati.
    Drz se a ta se dari! 12:)

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *