Věčně čtvrtý

Fotbalová Slavia si, díky své sérii bez mistrovského titulu trvající téměř půlstoletí, vysloužila přezdívku „Věčně druzí“. K prolomení prokletí došlo 1. 5. 1996, kdy se sešívaní stali po letech mistry. Porážka v Drnovicích 0:3 byla do slávistické kroniky zapsána zlatým písmem. Vzhledem ostatním ligovým výsledkům toho dne totiž při zpáteční cestě z Drnovic mohli slávisté na dálničním odpočívadle v pachu moči a nafty konečně parádně oslavit vytoužený titul.

Někdy mi připadá, že u mne platí podobné: „Věčně čtvrtý“.

Květen 1985. Na fotbalovém turnaji mladších žáků ve Vysoké skončil můj tehdejší tým TJ Liberta Pšovka “B” na tradičním čtvrtém (a posledním) místě. Na rozdíl od jiných turnajů zde měli medaile (krásné, keramické, s reliéfem fotbalového míče) i pro 4. tým pořadí. Jakožto střídající hráč jsem při slavnostním vyhlašování výsledků stál skoro až na konci řady členů našeho týmu a vyděšeně sledoval, jak rychle medaile, určené pro čtvrtý tým turnaje, mizí z tácu v rukou správce místního hřiště. Bohužel jsem stál na pozici 17 a sada medailí čítala pouze 15 kusů. Do modré Avie, která nás tehdy na zápasy vozila, jsem usedal smutný jak Anton Špelec a se slzami v očích.

Prosinec 2013. V Českých Budějovicích se běžel II. ročník soutěže v maratónském běhu na běžeckém pásu. Poměrně často a rád na pásu běhám, proto jsem se na závod docela připravoval a vzhledem k pouhým 14 startujícím doufal v dobrý výsledek. Ve velkém horku jsem sice plánované tempo 4 minut na kilometr neudržel, ale i tak jsem doběhl docela spokojen ve svém tehdejším rekordu 2:54:02. Část borců měla u svých strojů problém s napájením, kdy došlo k několika výpadkům elektrického proudu a vymazání dat na displeji příslušného stroje. Pořadatelé pak horko těžko těmto nešťastníkům propočítávali, jak si vlastně stojí (nebo případně běží). Nicméně bylo jasné, že první skončí Petr Vabroušek a druhý Dan Orálek. Vedle mne běžel tehdy neznámý Ondra Velička, začal později a právě u něj asi 3x vypadl proud. Neměl jsem tedy úplně přesné srovnání, ale dle mezičasů to vypadalo, že skončí až několik minut za mnou. S pocitem blížící se první opravdové medaile jsem odešel na oběd do blízké restaurace. Dal si pivečko, řízeček, pivečko a už se těšil na vyhlášení. V duchu jsem již viděl jak si fotku slavných medailistů „Orálek – Vabroušek – Vondrák“ nechám zarámovat a pověsím ji doma nad manželskou postel. Rozjařený jsem vešel do místního sportcentra a při pohledu na obrazovku, kde svítilo konečné pořadí závodu, jsem zkoprněl jak lékárnice Doležalová ve Špindlu. Na 3. místě skončil Ondřej Velička v čase 2:54:01. Pořadatelé si mého výrazu všimli a alespoň symbolicky mne vyhlásili, vedle stupňů pro vítěze, na 4. místě…

Duben 2016. Životní formu se snažím prodat ve svém rodišti na Mělnickém maratonu. Kdo jej někdy běžel, ví, že trať je cca o 300m delší než klasický maratón a také kopečků si na Kokořínsku člověk užije celkem dost. Běží mi to parádně, kopce nekopce, skoro dvě hodiny se daří držet čtyřminutové tempo. Postupně se posouvám pořadím vpřed, u odbočky ke hradu Kokořín předběhnu dokonce loňského vítěze a favorita závodu Fialu. Svižně se v závěru vyšplhám stoupáním mezi vinicemi s budoucími hrozny Modrého Portugalu i na mělnické náměstí a cílovou branou proběhnu v čase 2:55:03. Na místní poměry celkem slušný čas, který by mi stačil na vítězství v roce 2012, 2013, 2014 i 2015. Letos je zde však pořádná konkurence a já obsadím, jak jinak, čtvrté místo.

Do roku 2017 si nelze přáti nic jiného než nějaké pěkné, tradiční, bramborové, 4. místo.

Leave a Reply

Your email address will not be published.