MUM aneb 7 dní…

Moravský ultra maraton je týdenní etapový závod s centrem v Lomnici u Tišnova slavící letos 25. výročí založení. Během 7 dní musíte absolvovat 7 maratonů po místních kopečkách, přičemž převýšení každé maratonské etapy je téměř 1000 m. Speciální autobus vás vždy odpoledne odveze do některého z okolních měst, kde dostanete mapu a přes 6 občerstvovacích kontrol se musíte dostat do cíle v zázemí místní školy. Poslední závody sice naznačovaly, že jarní forma zmizela jak peněženka z otevřené kabelky v mhd, ale jako příprava na zářijový výlet do Řecka je určitě vhodné závod absolvovat.

Den 1. – Lomnice. Po startu všem hned zmizí rychlík Čípa, ale ten je zde jen na jednodenním výletě. Já se celkem v klidu držím za vedoucí skupinkou, která se vytvořila kolem jasného favorita, a devítinásobného vítěze sedmidenního závodu, Dana Orálka. Po úvodním prudkém kopci, kdy však má každý ještě hodně sil, následuje celkem rovinatá pasáž, která se dá běhat. Poslední třetina je však o něčem jiném a já narážím na realitu tohoto podniku, a sice že zde bude spousta kopců, které řadíme mezi neběhatelné, a je nutné přejít do chůze. Nakonec se však přes pole, louky a lesy alespoň k 10. místu prokoušu, byť čas jsem plánoval lepší než konečných 3:37:55.

Den 2. – Boskovice. Od rodiny z Beskyd se vracím jen pár minut před startem, tělo je zvláštně unavené a úplně se nemohu rozhodnout, zda se mu běžet chce. Policejní auto nás doprovází za hradby města, což mne vyhecuje, tak se hned odpoutám od soupeřů diskutujících o výhodách použití diferenciálních rovnic v intervalovém tréninku. Úvodní asfaltový kopec mi vyhovuje a tak až na jeho vrcholu jsem odsunut Danem na 2. místo. Závod si užívám a ani nevadí, že se postupně ke mně dotáhnou další borci. Za druhou občerstovačkou klesá cesta mezi lesem a polem. Bohužel pro mne nastává zlomový okamžik celého týdenního závodu. Před sebou na dohled mám 2 soupeře a asi více než značky sleduji jejich odstup. Výsledkem čehož je, že za dalších 5 minut nás pětice pobíhá v nedalekém lese na křižovatce, zmateni jak puberťáci nakupující ochranné pomůcky v drogerii, kde po nějaké značce není ani památky. Chytřejší chlapecká trojka se rozhodne vrátit zpět, ale já se přidávám k Pepovi Cackovi držícímu v ruce telefon s mapou a společně se probíjíme lesem s trnovým houštím, jak princové do zarostlého zámku. V duchu si říkám, že tady určitě zabloudí skoro každý a my se s těžkou situací vypořádali výborně. Bohužel u kontroly číslo 3 se na mne zubí paní realita a já zjišťuji, že jsem někde kolem 20. místa. Dlouho mi trvá, než se ze šoku vzpamatuji, přesto se s Pepou postupně prokousáváme pořadím vpřed. Před poslední, šestou kontrolou, se mi podaří od svého etapového parťáka (loni skončil celkově na 2. místě) odpoutat. Na „šestku“ doslova přilétnu a občerstovač mne uvítá slovy: „Co blázníš, vždyť už nejsi nejmladší!“. Jeho kolega však dodává, že jsem desátý. Hlava se v té chvíli přepne do závodního módu a já začínám finišovat jak splašený koník včelích medvídků. Tempo se postupně dostane pod 4 minuty a předbíhám jednoho borce za druhým, část z nich však startovala o hodinu dříve, tak ke škole v Lomnici dobíhám na 5. místě v čase 3:44:41 (nejrychlejší poslední úsek za 24:36, druhý Dan 25:55). Z průběžných výsledků zjišťuji, že jsem v lese ztratil 15 minut a přišel tak o druhé, maximálně třetí místo v etapě. V rámci regenerace si dám sedm piv a jednu tabletu hořčíku a ve stanu usínám s myšlenou, zda se na medailové pozice celkového pořadí dostanu zítra nebo až pozítří…

Den 3. – Blansko. Pivečka se ukázala výborná pro dobré spaní, ale stehna po včerejším finiši příliš nezregenerovala a jsou neuvěřitelně rozbitá. Je mi jasné, že dnes to dobré rozhodně nebude. Trápím se od prvních metrů. Ani z kopce se nedokážu rozeběhnout. V takové chvíli vždy potěší, kdy vás někdo pomalejší doběhne a zeptá se: „Nepotřebuješ něco?“ Případně upřímněji: „Taky ti to dnes neběží, že?“ (a vzápětí zmizí) Takový Tomáš Odehnal však dokonce nabídne pozadí své svěřenkyně, kterou vede: „Chytni se toho zadku, sice od loňska 2 kila přibrala, ale pořád je to dobré…“ Bohužel krásně zakřivené elastické kalhoty pohybující se tempem kolem 6 minut na kilometr mi po chvíli zmizí z dohledu. Kolem 25. km vidím před sebou hospodu, ale na poslední chvíli mne od její návštěvy odradí stometrová vzdálenost, o kterou bych si etapu prodloužil. Pomalé tempo lineárně klesá, běžet ještě další kilometry začnu patrně couvat. A nejhorší mne teprve čeká v závěru etapy. Kousek od cíle je hospůdka Pod Sýpkou, kde pro startující připravují večeře a rychlejší závodníci tleskají těm, kteří teprve běží do cíle etapy. V duchu si říkám: „Ať mi nikdo netleská, ať mi nikdo netleská…“ Místo potlesku však zazní obrovský smích. Naštěstí se ukáže, že je zde pouze skupina cyklistů hodnotících vydařený den a žertujících o gumách a šlapkách. A pak již já, borec, který letos běhá „pod 3“ jeden maraton za druhým, proběhnu cílem jako předposlední z rychlejší skupiny startujících, celkově 45., v čase 4:47:22…

Pokračování příště…

3 thoughts on “MUM aneb 7 dní…”

  1. Zbyňku, ani jsem nevěděl, že MUM taky běžíš 🙂 Moc hezky napsaný článek a jsem zvědavý na pokračování. MUM si chci taky jednou zaběhnout, tak mě zajímají tvoje postřehy 🙂 Měj se a ať se trénink na Spartathlon daří podle představ.

    1. Právě ta 3. etapa, to byl ten správný trénink na druhou polovinu Spartathlonu. Pouze to nebylo úplně záměrné…

  2. Zbyňku, takhle už jsem se dlouho nezasmál 🙂 Parádní postřehy z MUM. Jo je to občas náročné i pro takové borce jako jsi ty či třeba Pavel Sedlák a Michal Kovář 🙂 Ale celkově jsi to zvládl parádně a toto týdenní běžecké “soustředění” určitě jako když najdeš při tvém zářijovém vrcholu sezóny. Držím ti pěsti.

Leave a Reply to Ondra Cancel reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *