Zatímco já za chvíli vyrážím vlakem do Budějovic za dalším maratónským dobrodružstvím, na ulicích se začínají před stánky s novinami tvořit fronty. Ne, nezačal předprodej vstupenek na příští mistrovství světa v hokeji. Před pár dny mi volal redaktor z novin, že je třeba rozjitřenou náladu v republice, mezi prvním a druhým kolem, trochu odlehčit. Tereze H. se prý nemůže dovolat, tak už zbývám jen já, Ultrapůlmaratonec.
Na rozhovor jsem se pečlivě připravil. Jako místo zvolil pražský minipivovar Hostivař II. Následně dlouze uvažoval, po kolikátém pivu by měl rozhovor proběhnout, abych se nestyděl mluvit a zároveň mi bylo alespoň trochu rozumět. Svou volbu zpětně jako ideální hodnotit nemohu. Ona je to legrace, když vám pošlou emailem otázky a vy (spolu s X rodinnými poradci a panem Google) tvoříte po večerech odpovědi. Jenže když na stole leží krabička s červeným světýlkem, je jasné, že něco musí vybouchnout.
A to jsem otázky nedostával z nejtěžších. Nicméně jsem nevěděl ani odpověď na otázku: Ve kterém roce jste poprvé běžel 100 km? Jsem zvědav, jestli bude v odpovědi moje „nebo“, či jestli si investigativní novinář správnou odpověď dohledal. Příště doporučuji otázku formulovat: Běžel jste poprvé 100 km v roce 2014? Z důvodu autenticity prý není vhodné do rozhovoru příliš zpětně zasahovat. Těšit se tak můžete na spousty ukazovacích zájmen, částic a snad dojde i na citoslovce. Pan redaktor mne ujistil, že v žádném případě se nahrávka na youtube nedostane. Já zároveň slibuji, že už si nikdy nebudu dělat legraci ze Standy Řezáče v jeho proslulém po závodním interview.
Pokud nezasáhne nějaká vyšší moc a jestli se mi podaří alespoň jeden výtisk zakoupit, v pondělí zde zájemci najdou kopii stránky MF DNES ze soboty 20. 1. 2018, kde jsem se pokusil přiblížit ultramaratón širokým masám.
… po přečtení článku …
Rozhovor je skutečně autentický, až na jeden nevinný žert. U otázky: Jak je to s vaším členstvím v reprezentaci?, chybí věta: Běželo se mistrovství světa, ale já si ten čas nezlepšil a zůstal jsem jako Sáblíková a Novák u televize. Již od dětství jsem se toužil dostat mezi české cenzurované literální legendy Hrabala, Párala a další. Že mne ale seškrtá rudé pero cenzora za demokratického režimu, už mne tolik netěší. Já jsem však charakter a na nastávající olympiádě budu fandit Erbanové i Sáblíkové…