Rodné i rodinné stříbro

Jeden z nejlepších maratonů (a s “nejhorším“ výsledkem) jsem běžel loni na Mělníku. Tedy ve městě kde jsem se narodil a kde trasa závodu vede kolem míst spojených s několika mými životními etapami i se spoustou zážitků, často neuvěřitelných. Datum závodu jsem i proto měl v kalendáři zapsané již dlouho dopředu.

Při prezentaci jsem prolétl listinu se seznamem startujících, kde svými popisy stvrzují odpovědnost za svůj fyzický (a snad i psychický) stav. Z šedesátky jmen jsem letmo vyčetl, že hlavním adeptem na vítězství bude loni třetí Petr Piňďák z Varnsdorfu a já bych měl papírově doběhnout hned za ním. Jsem tedy jedním z favoritů závodu, což mi dodalo sebevědomí a ihned jsem běžel na WC.

Na Mělníku je tradičně honosný i úvodní ceremoniál, tentokrát kromě české, zazněla, na počest jednoho ze startujících, i hymna francouzská. A pak již pan starosta řekl start, zmáčkl startovní pistoli a šlo se na to. První kilometr je celý z prudkého kopce, to mám natrénované z dob, kdy jsem se před lety vracíval domů z místních hospůdek. Je třeba nabrat rychlost, ale zároveň si nechat dost sil na následné táhlé stoupání na vrch Chloumek, kdy během 3 kilometrů nastoupáte přes sto výškových metrů. Běží se mi krásně. Aby ne, když jsem od prvních metrů v čele. Chvíli mne napadne myšlenka hříšnější tance, že bych to doma mohl vyhrát způsobem start-cíl. Jako stín se však za mnou drží zmiňovaný Piňďák. Postupně zrychluji, ale vždy během pár vteřin už opět slyším jeho boty dopadající na asfalt jen decimetry za mnou. To už hodinky hlásí, že běžím rychleji, než před týdnem na pražském půlmaratonu. Dostávám rozum a na 7. kilometru přenechávám vedení soupeři. Snažím se co nejvíc kilometrů běžet pod 4 minuty, hlavně aby po otočce zbylo dost sil na vlnitou cestu Kokořínským údolím zpět. Je po dešti, z pískovcových skal lemující trasu závodu jde tajemný, ale příjemný chlad. Na obrátce v obci Ráj jsem 2 minuty za Piňďákem a zároveň 5 minut před třetím v pořadí. Kolegové běžící v protisměru pěkně povzbuzují a hecují mne, že už jej za chvíli doběhnu. Do 30. kilometru je to stále dobré, neb tuto metu proběhnu ve svém rekordním čase 1:58:02. Pak však následuje pasáž nahoru dolu, kde už nějak nejsou síly. Že zpomalím do kopce, mi tolik nevadí, jako spíš to, že ani v seběhu z Chloumku se už pod 4 minuty na kilometr nedostanu. I závěrečný výběh mezi vinicemi na mělnické náměstí je pomalejší než loni. Piňďák je daleko, za mnou nikdo, tak při vbíhání na náměstí si od táty beru láhev vína z rodinného vinařství a poslední metry běžím s přívlastkovým Ryzlinkem rýnským 2015 v ruce. Jeden z přihlížejících sice utrousí: „Vždyť to ten vůl rozbije“, ale mám vše pod kontrolou a v čase 2:52:23 proběhnu cílovou branou na stříbrné pozici s Ryzlinkem se stříbrnou medailí z loňské výstavy vín v Litoměřicích. Čas je poznamenám nejen závěrečným zpomalením, ale oproti klasické maratonské vzdálenosti i 300 metry navíc, které nováčky při Mělnickém maratonu lehce překvapí. Alkohol mám jen v ruce a nikoliv v krvi, tak snad i případní dopingoví komisaři by byli spokojeni.

Na příští rok musím rodinu více zkoordinovat. Bylo by dobré, aby mi na závěr maratonu podali například Kerner 2012, který se honosí medailí zlatou.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *