Romantický víkend v Basileji

1. 10. 2017. Vracíme se autobusem ze Sparty do Athén. Po opuštění Peloponéského poloostrova zastavujeme pod horami na typické dálniční benzínce. Pohybem připomínáme důchodce, jež se rozhodli naposledy na vlastní oči spatřit moře. Ovšem jinak je nálada výborná, někteří drží plechovky s pivem, jiní zmrzlinu. Tereza hladí jakéhosi pejska a chce si jej vzít do Brna. Bavím se s kolegy o nějakém pěkném závodě na 24 hodin. A zkušený Martin Hokeš radí: „Jeď v květnu do Basileje, tam je tu super…“ O několik měsíců později navrhuji milované manželce strávit v květnu prodloužený romantický víkend v Basileji.

Původně mělo jít o závod s velkolepou českou účastí. Někteří dokonce uvažovali, že by se do Basileje mohlo přesunout letošní MČR v běhu na 24 hodin. Už jsem měl vyhlídnutý luxusní obrovský byt s bazénem, který jsem hodlal pronajmout, ale plán se najednou začal hroutit. První se ozvala Jana B., že prý její Radeček nebude spát v zavšiveném pajzlu, kde v bazénu nejde u protiproudu nastavovat intenzita. Posléze mi napsal americký producent filmů, u nichž se málokdo vydrží dívat až do konce – Bobby Manila. Byt měl rezervován dříve, ale prý se mu neprošla platba kartou. Na revanš nabídl 3 místa pro pánské herce ve filmu: „My long small oral,“ který zde bude natáčet. Do té doby vyzdvihovaná jednota českých ultramaratonců rázem poklesla na úroveň českých profesionálních tenistek. Třetina nechtěla mít s filmem nic společného, třetina měla o účinkování ve filmu eminentní zájem a třetina se chtěla na natáčení pouze dívat. Nakonec jsem zůstal sám a pronajal si pokojík v hotýlku u nádraží. Nečekaně se však přidal trailový specialista Petr Herejt. Sice na asfaltu ještě nikdy neběžel, ale prý bez jeho navigačních schopností při tak dlouhém závodě určitě zabloudím.

Obrovský areál Sportanlage St. Jakob umožňuje sportovní vyžití tisícům občanů města na pomezí Švýcarska, Francie a Německa. V přilehlé moderní fotbalové aréně se dobře baví i čeští fotbalisté Tomáš Vaclík a Marek Suchý, jež pravidelně nastupují za místní fotbalový klub FC Basilej, který postupně dobývá Evropu. Na nás čekalo fotbalových hřišť hned 8, kolem nichž vede asfaltový okruh měřící 1101 m. Místo jako stvořené pro ultramaratonský závod na 24 hodin. Není divu, že právě zde před 30 lety nakroužil australský Řek Kouros dosud nepřekonaných 290,221 km. My jsme měli ambice skromnější. Petr se chtěl pokusit o 216 km znamenající vstupenku na Spartathlon, já uvažoval ještě o několika kilometrech navíc.

Teploměr nad fotbalovými hřišti hlásí letních 31oC. Plán je běžet od začátku pohodové kilometry těsně pod 5 minut a rovnoměrné tempo držet kam až to půjde. Nohy jsou lehké jak pírka, připadá mi, že jen chodím. Po dvou hodinách se propracuji do čela závodu a mám pocit, že mne dnes nic nezastaví. Běžím na gely, datle a hodně piji. Po 50. km (4:06) však začínám zpomalovat. A najednou vidím, že už neběžím, ale jen velmi pomalu jdu. Čekal jsem to, ale takhle brzy? Dnešní závod se zkrátka nepovedl, končím. Zcela uvařený dojdu k travnatému kopečku, lehnu si a zavřu oči. Kroužící kolegové ke mně odbíhají z trati a ptají se: „Ok?“ Připadám si jak voodoo panenka, do které se ostatní snaží zapíchnout špendlík. Ti dobrosrdečnější ještě nabízejí všemožné věci ze svých kapes. Ti nemají špendlíky, mají rybářské háčky… Zvedám se a alespoň chci dojít kolo do prostoru cíle. V aleji, která trať lemuje z jedné strany, stojí česká rodinka s kočárkem. Všimnou si nápisu na mém dresu a vzápětí uslyším: „Ať žijou Svijany!“ Trochu se ve mně pohne svědomí, že bych měl sebou něco dělat. A najednou kolem proběhne Petr s dobrým nápadem: „Zkus MP3!“ V té době nejsou v areálu manželky, které odešly za zábavou do centra (každá dostala 2 kupóny na přívoz přes Rýn zdarma). Naštěstí se mne ujímá sympatický švýcarský strýček. Ptám se jej, jestli má bílou dodávku, že si mne může odvézt, kam chce. Přijel bohužel tramvají, ale prý mi chybí sůl a připravuje mi talíř osolených brambor a ovoce. Zapiji pivem ze Svijan a musím smutně konstatovat, že za necelých 6 hodin se vypařila zásoba na celý závod. Podstatnější však je, že se brzy se sluchátky v uších rozbíhám a pořadatelé opět posouvají cedulku s mým jménem vzhůru. Když přijdou manželky, létám už jak drak, v mém případě spíš von Drák. Návrat do závodu oslavím ledovou plechovkou místního výborného piva „s kašpárkem“ Ueli.

Sůl si sice sypu i do koly, ale ani nevím jak, kolem 85. km je tu další krize. A samozřejmě pořádná. Pozoruji, jak náplasti, které původně chránily bradavky před odřením, se podobny pijavicím posouvají po zpoceném těle přes břicho dolů. Vůbec nemohu běžet, jen pomalu chodím. I vlídným pořadatelům ze Sri Chinmoy dojde trpělivost a jsem počastován větou: „Zbyňku, uvidíme tě ještě běhat?” To mne akorát naštve, sedám si na lavičku a ze soudku se švýcarským pivem, sloužícím jako železná zásoba, do sebe hodím několik kelímků. To už si sedá i Petr, tak to raději jdu ještě zkusit, ať alespoň polovina z Čechů je na trati. A po čase jsou pořadatelé zase nuceni posouvat mé propadlé jméno směrem nahoru. Za hodinu jsem druhý a říkám Petrovi, že stovku proběhneme spolu za ruce. On se milého aktu trochu zalekne, prý by se dětem ve škole smáli, tak raději přidá. Stovka (9:49) sice trvala o dost déle, než jsem původně chtěl, ale konečně se dostávám do jin-jang běžecké rovnováhy. Během dvou kol sním pořádné jídlo a dnes už potřetí se posunu na vedoucí pozici. Blíží se půlnoc, přes značnou únavu se daří navyšovat náskok v čele závodu. Mám v plánu doběhnout na 120. km (11:52) a opět se za rychlé chůze vydatně najíst.

Než od manželky převezmu talíř s hromadou rýže, těstovin a zeleniny začne pršet. Prší tak, že se jídlo na talíři mění v kaši. Vše během jednoho kola sním a s lahví pití se vrhám do druhého plánovaně chodeckého kola. Začala být hrozná zima, kolem mne už mají všichni bundy a pláštěnky, ale já se dál nekompromisně klepu v tričku. 200 metrů za naším zázemím vím, že je to špatně, leč je mi líto se vrátit. Osudová chyba, kterou si v daný moment neuvědomím. Kolo dokončím, ale z vedoucího borce se měním ve stále vedoucí trosku. Převlékám se do suchého, berou mne křeče. Rychle se chumlám do spacáku a jako bonus dostávám klasický ultramaratonský třes. Pořadatelé mne donutí jít na ošetřovnu, kde problém identifikují jako nedostatek jódu. Dostanu jakési vitamíny, stav se brzy zlepší, jenže stále hrozně prší. Po Spartathlonu jsem se poučil, vzal jsem si spoustu oblečení do zimy, ale nějak jsem nepočítal s variantou trvalého deště. Ať vyběhnu v čemkoliv, jsem ihned promočený a následně zmrzlý. Nic lepšího než opět skončit nevymyslím. Bereme si taxi a odjíždíme na hotel.

Ráno po 6. hodině mne budí SMSka od paní Herejtové. Je mrtvá, jede na hotel spát a znavený Petr padl na ošetřovně. Honem z postele, je třeba lenivého nešťastníka poslat na trať. Do tramvaje lezu, jak kdybych se vracel ze sobotní party, jež se nekontrolovatelně zvrhla. Při přestupu na Aeschenplatz si kromě vzpomínky na starý budějovický vtip o proslulé havárii MiGů: „Čekám na zastávce na čtrnáctku a přiletěla jednadvacítka…“ uvědomuji, že mám hrozný hlad. Obchody jsou zavřené, stejně nemám u sebe peníze, tak jedinou možností je občerstvovací stánek pro běžce. Jenže přeci ty chudáky, kteří se na trati trápí celou noc, nepřijedu vyjíst, ne? Jedinou možností je, jít opět běhat. Mapuji situaci: na ruce mám hodinky, na sobě trenky, v nichž jsem spal a přes ně běžecké kraťasy. Najednou mám pocit, že každá vteřina, jež nepoběžím, stojí milión. Ještě v tramvaji číslo 14 překvapuji distingovanou dámu, s kyticí barevných gladiolů, krátkým striptýzem, kdy se zbavím spacích trenek. Po chvilce se již ve stylu Žofré belhám k zázemí závodu. Petra, který spí jak děda Lebeda, budím slovy: „Vstávat a běhat!“ Což jej jistě od Jidáše, jež závod vzdal, odjel a následně se vyspal v jeho posteli, potěší. Rychle boty, v hromádce mokrých věcí z rána najdu své startovní číslo a honem na trať. První kroky jsou hodně nesmělé, ale po chvíli v „rekordním“ čase 6:52:59 (bohužel první číslice jsou hodiny, nikoliv minuty) dokončuji svůj kritický 112. okruh. Když už nic jiného, tak znaveným pořadatelům alespoň návrat ztraceného syna zvedne náladu. Během úvodních deseti kilometrů se nasnídám a za běhu si připíchnu číslo na improvizovaný běžecký dres. V hlavě si stanovuji jako cíl nedělní maratónek v čase pod 4 hodiny. Najednou dělám něco, co mne hrozně baví. Kolečka rychle přibývají, vždy se těším, až doženu Petra a povzbudím jej na cestě k bronzové medaili. Metou nedělního maratonu proběhnu za 3:47, což mne s ohledem na opotřebovanost materiálu utvrdí v počínání. To již závod opět sleduje manželka a postupně se mění v šílenou ultra fanynku. Hlásí mi kdo je přede mnou a kolik má náskok. 80 minut před koncem tak uslyším: „Teď máš před sebou Slováka s číslem 80, ráno nás vůbec nepozdravil, toho musíš dát!“ A kolik je přede mnou? „Asi 9 kilometrů…“ Se slzami v očích se snažím vymačkat ze sebe, co se dá. Postupně se dostanu do stavu, kdy Zuscin obkrouží jedno kolo a já kola dvě. Za poslední hodinu zvládnu 12.7 km, ale nakonec končím na metě 179.3 km, kdežto slovenský vyslanec Sri Chinmoy o 800 m dále.

Není vůbec snadné basilejský víkend zhodnotit. Když vidím fotku, kdy v čase 12:56:32 opouštím areál možná nejslavnější čtyřiadvacetihodinovky na světě, je mi hodně smutno. Byl jsem stále druhý, najezený, odpočatý a zase už tolik nepršelo. V hlavě byl nastaven hlavní cíl splnění limitu pro účast na MS v Rakousku příští rok, žel podmínky nějaké rekordní výsledky neumožnily. A v daný moment jsem se nedokázal motivovat pokračovat. Když jsem ráno vylezl před hotel, sotva jsem chodil, ale hlava řekla, bude se běhat a najednou to šlo. O průběhu závodu na 24 hodin velmi vypovídá rozdělení výkonu po 6 hodinách. A moje statistika 63-58-1-57 je těžko překonatelná. Závěr je jednoznačný. Pokud budu chtít reprezentační dres, je patrně jediným řešením nákup ve stánku se suvenýry poblíž Karlova mostu.

Výsledky: 1. Schmid Simon 213.782 km, 2. Alex Scherz 208.032, 3. Petr Herejt 203.119 km, … 9. Zbyněk Vondrák 179.329 km
Kompletní výsledky a web závodu

9 thoughts on “Romantický víkend v Basileji”

  1. Krásně jste to oba zaběhli v tvrdých podmínkách, které panovaly jak ve dne, tak
    především v noci. A hlavně jsi asi Peťovi ráno dost morálně pomohl. Klobouk dolu. Už se těším na tvé vyprávění.

  2. no tak zme se clanku dockali, at last !!! skvely, tezko prekonatelny, nejlepsi blog od bjehny pro bjehny, to je vec jista. Diky Zbyno, at se dari, doufam, ze spolu nekde pekne zabojujem a pak se pocuram(me) smichy, co vo tom napises, zdar jak Brno !
    p.s. jo, bradavky a pijavice: tezko prokantelnej džouk !!!

  3. Ahoj Zbýňo, tak jsem se dočkala:) Mno .. tušila jsem, že 24ka bude sila, ale tys právě mé tušení rozšířil-je to masakr..a jste borci a milované manželky borkyně. Diky za tenhle článek! Obyčejně se při čtení tvého blogu především od srdce zasměju, ale dnes jsem se hlavně poučila a tvůj raport určitě pomůže nejdenomu běžci, který má 24ku v plánu.. Gratulace k vysledkům a klobouk dolů za support Peťovi😊

    1. Dík. Je to závod, kde číhá nástrah opravdu hodně. Třeba jen ty přestávky, já když jen několik vteřin neběžím, mám pocit, že je po závodě. A zde jedna hodina vleže nemusí být žádný problém, naopak rozumný odpočinek může hodně pomoci.

  4. :).. Basilej — at uz stare nebo novodobe “Basilejske kompaktaty” a vlastne i okoli — tim myslim Kostnici:).. patri mezi mista, kde se veci snadno zvrtnou a kde my Cesi snadno shorime:)..
    Tebe si prectu vzdycky rad, at je to zasah do cerneho, nebo pruser, dokazes se od toho oprostit a napsat svezi “propagacni” text, takze i babky s nusi odhazuji hole a hlasi se na narocne ultra.. nebo aspon na 24h do Kladna..:)…
    Diky! 12:)

    1. Ano, byl to takový menší průser. Jak bys ale, drahý čtenáři, nazval vystoupení Miloše Škorpila, když právě ve zmiňovaném nejkvalitnějším závodě historie skončil 27. se 172.89 km?

      1. 🙂 .. Ja to myslel pozitivne.. Basilej nam (Cechum) casto nebyla naklonena..
        A tak nejaky to drobny popleskani.. se potom lepe snasi.. [aspon mne:)]… 🙂
        O tom, ze se ti podari ziskat vstupenku do reprezentace (i kdyz je tam ted silena tlacenice), nepochybuji. Tak, ze by Kladno? :).. pripadne na podzim nekde jinde po Evrope..
        Budu drzet palce!
        12:)

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *