Pod psa

Reportáž z posledního maratonu jsem tentokráte pojal malinko odlišně. Ne vždy je totiž na závodě důležitý samotný závod. Často jsou podstatnější skutečnosti, které závodu předcházely, případně po závodě následovaly.

Neděle. Po sobotní stovce jsem zničený jak Limberského Bentley. Z dopolední rodinné procházky mě a nejmladší dceru stahuje manželka autem. Zůstává předmětem rodinných sporů, kdo ze zmiňované dvojice nedokázal držet tempo s hlavní částí výpravy. Druhý den po maratonu nebo stovce obvykle za tmy nepozorován vyrážím odkulhat velmi pomalých 6 km. Tentokráte sotva chodím a výklus se nekoná.

Pondělí. Běhat by snad šlo, ale absolutně nemám morální sílu. Před časem mě kontaktovala v jedné běžecké sociální síti vlasatá běžkyně z Brna, která mi nedá spát. Občas se jde proběhnout kolem Špilasu a najednou je z toho titul MČR v běhu na 100 km a neuvěřitelný čas 8:02. Do toho všeho přichází manželka se zajímavou otázkou, jestli bych raději pejska nebo miminko? „Miminko,“ odpovídám bez zaváhání v předtuše romantického večera.

Úterý. Nezvykle až třetí den po závodě jsem se donutil běhat a svět je hned veselejší. Jeden běžecký kolega přichází se zajímavou teorií, že třeba ta Vičarová nezveřejňuje všechny své běžecké tréninky. Technicky je to možné, ale proč by to někdo dělal, a hlavně mezi tolik charakterními ultramaratonci, že?

Středa. Před obědem zvládnu uběhnout 10 km pod 42 minut, což ukazuje na lepšící se stav. Postupně začínám uvažovat o sobotním maratonu. Odpoledne vtrhne do dveří vysmátá manželka a hlásí: „Máme pro tebe překvapení…“ Pohlédnu ven a děti po zahradě nahání jakési zviřátko. Je mi jasné, že romantické večery i rána jsou minulostí. A měsíční uvažování, jestli Ježíšek přinese korálovku nebo užovku červenou, skončí bez výsledku.

Čtvrtek. Od brzkého rána jsem pryč a celý den řeším spoustu pracovních záležitostí. Domů přijedu až večer a volám na děti: „Představte si, co se mi dneska zdálo!“ Jenže přiběhne mi naproti cosi chlupatého, co lze minimálně podle poplatků Obecnímu úřadu považovat za psa. Měl bych se příště více soustředit na realitu, a ne na sny…

Pátek. Když ráno zaslechnu z vedlejší místnosti větu: „Necháme vykastrovat a budeš mít pokoj,“ přeběhne mi po zádech děda mráz. Navíc PES se asi posune zpět do čtyřky, tak brzy bude po závodech. Definitivně se rozhoduji, že zítra se pojedu uklidnit opět do Plzně. Na atletickém stadionu mohu zavzpomínat na vydařenou zářijovou čtyřiadvacetihodinovku. Schválně, jestli už tam stihli všechny lahváče i plechovky uklidit?

Sobota. Těsně před startem mě odchytí jakási regionální televize. Na otázku: „Vyhrál jste už někdy nějaký závod?“ Odpovím: „Mně se chce hrozně čůrat,“ a snad proto zůstala v reportáži z rozhovoru necelá vteřina. Rozjímání na stadionu ve Skvrňanech je ovšem celkem příjemné. Dvě a půl hodiny držím tempo směřující k cílovému času pod 3 hodiny, pak se už projeví únava z předešlé soboty a já zvolňuji. Výsledkem je čas 3:03:45, který v potemnělém prosincovém dni stačí na první místo.

O nečekaně povedený závěr psychicky i fyzicky velmi náročného týdne se postará svým telefonátem Petr Herejt. Závodu se sice aktivně neúčastnil, ale v první části snaživce přišel s rodinou povzbudit.
PH: „Ahoj, ty už jsi v autě?“
ZV: „Jo, jedu do Temešváru…“ (koncem května by se v rumunském Temešváru mělo konat MS v běhu na 24 hodin)
PH (s výrazem lehkého překvapení a náznakem malinké závisti): „Fakt, tebe už nominovali?“
ZV: „Ne, vezu tam víno.“
PH: „A proč to nepošleš DHL?“
ZV: „Je to větší objednávka, tak raději osobně.“

Web závodu Marathon Plzeň a podrobné výsledky z 4Timing.

2 thoughts on “Pod psa”

  1. Rozmohl se nám tady takový nešvar. Temešvár. 😀 Hezký zbytek roku a ať ten nový není pod psa, abys mohl brzy zase něco napsat. 😉

Leave a Reply

Your email address will not be published.