Zkrácená dvanáctihodinovka

Když už jsem dostal vytoužené startovní číslo na Spartathlon – 331, řekl jsem si, že je třeba běhat i delší závody než nějaké „stovky“. Poslední květnovou sobotu jsem tedy hodlal strávit ve Stromovce, kde se na okruhu měřícím necelé 2 km soutěží v počtu naběhaných kilometrů během 12 hodin. Plán byl, jak už je u mne tradiční, trochu nestandardní. Začít celkem rychle, pokusit se zaběhnout vytoužený mezičas na 100 km (pod 8 hodin) a následně se nějakým šnečím tempem držet na trati až do závěrečného výstřelu. Realita však nakonec byla poněkud jiná. pokračování…

Na tvarůžky

Loštice, městečko ležící mezi Mohelnicí a Olomoucí, jsou pravým královstvím tvarůžků. Ze dvou velkých továren zůstala dnes už jen jedna, ale i tak můžete ochutnat v několika místních restauracích tvarůžky na mnoho způsobů, v místně cukrárně dokonce v podobě tvarůžkové zmrzliny, či ve velké prodejně firmy AW nakoupit dietní pochoutku s desítkou nejrůznějších příchutí v nepřeberném množství balení. A kromě tvarůžků se zde běhá ultramaraton Borák, pořádaný jako oficiální Mistrovství České republiky v ultratrailu. Na běžce čeká šest lehce zvlněných, čtrnáctikilometrových okruhů. pokračování…

Trojnásobný maraton

Na pražský maraton jsem se letos chystal již po 14. No, chystal… V pátek před maratonem se na západě Německa koná mezinárodní burza sběratelů pivních suvenýrů, což je pro mne také tradiční akce. Kombinaci 1500 km strávených v autě se spaním na karimatce na parkovišti jsem loni moc nedal a maraton si hodně protrpěl v čase 3:18, včetně pětiminutové návštěvy kadibudky. Letos už mám těch maratonů odběháno docela dost, proto jsem se rozhodl napsat na organizátory z RunCzech, zda nechtějí amatérského vodiče na 3 hodiny a závod si tak následně více užít. Záhy přišla strohá odpověď, že mají vodičů celou kupu a mne rozhodně nepotřebují. pokračování…

Na Spartu!

Na Spartu jsem jel poprvé s tátou v květnu roku 1986 a viděl vítězství 2:1 nad tehdejším Dynamem České Budějovice. Určitě to byl jeden z největších zážitků mého dětství. A po letech se vlastně nic nezmění. Koncem září zabalím do batohu šálu, dobré boty, dám si v holešovické restauraci Mělník pár piv a vyrazím na Spartu. pokračování…

Na houby

Polovina houbařů z Prahy vyráží za svými úlovky do tajemných míst zvaných Brdy, což jsou lesy ležící na západ od našeho hlavního města. Vstupní branou je městečko Mníšek pod Brdy, jehož název hezky parafrázoval ze svého německého exilu Karel Kryl, když psával z Mníšku pod Alpou. Já jsem do Brd zavítal v sobotu za absolvováním premiéry na slavném padesátikilometrovém závodu, zvaném Brdská stezka, který se letos běžel po padesáté a údajně i naposledy. pokračování…

Balada o špinavejch fuseklích

Nikdy jsem moc neřešil jaké si vzít na běh ponožky. Primárně šlo ve výběru o to, aby ponožka nebyla větší než velikost nohy, v botě se pak nekrčí a zamezí se otlakům a puchýřům. Většinou jsem koupil ty, které byly někde za dobrou cenu, a v nich prostě běhal. Občas se stalo, že jsem si běžecké ponožky zapomenul, ale nikdy nebyl problém nahradit je tím, co zrovna bylo na noze. Nejsem nějaký fouňa, tak když se na ponožce objeví první díra, slouží pouze k provokování manželky, kdy už mi konečně začne běžecké ponožky zašívat. pokračování…

Double

Doma mi často říkají, že spíše než o limity pro ultramaratonská mistrovství světa bych se měl zajímat o podmínky III. pilíře důchodového systému. Dokud ale ještě sejdu po ránu schody bez pomoci, tak si pokoj jen tak nedám. Po loňských nezdarech na 100 km jsem trochu začal uvažovat o limitu na poloviční distanci – 50 km. Jedná se o nejkratší ultramaratonskou vzdálenost. Pro většinu ultra běžců je to nesmyslně krátké, pro většinu ostatních běžců je to nesmyslně dlouhé. Tedy konkurence je poměrně malá. Limit pro MS je 3 hodiny 20 minut, což by nemuselo být úplně mimo dosah mých možností. Stačí mi „jen“ lehce překonat svůj rekord na maraton a následně ve stejném tempu pokračovat necelých 8km. Tolik teorie. pokračování…