www.ultrapulmaratonec.cz

Září 2010. Přicházím na atletický stadión na Strahově, kde se běží 28. ročník Tartanové hodinovky. Závod byl nečekaně o den posunut, proto se akce účastní pouze 15 běžců. Vzhledem k výkonům z poslední doby bych se rád pokusil překonat pro mne bájnou hranici 16 km. Před startem řeším tradiční problém podobných závodů – nemám vlastního zapisovače mezičasů jednotlivých kol. Naštěstí u startovní čáry je již na židličce nachystán Ivo Domanský, který nevynechá snad žádný závod té doby. Sice již zapisuje mezičasy třem běžcům, což je hodně nestandardní, ale mne si bez váhání bere jako čtvrtého. Od začátku je v čele hlavní favorit, Jiří Kabelka ze Sokola Vinohrady (většinou běhá 16,5-17 km). Já se držím na druhém místě, jednotlivá kola dávám za 89-90 s, což je přesně na 16 km v součtu. Ivo s nadšením sobě vlastním mi hlásí mezičasy a je fajn od něho každé kolo slyšet, že běžím přesně jako hodinky. Kabelka má za chvilku náskok půl kola, ale po 15 minutách nečekaně zjišťuji, že jej pomalu dotahuji, abych jej na metě 10 km předstihl. V euforii běžím v podobném závodě poprvé v životě na prvním místě. pokračování…

Na běh to teď nevypadá, snažím se alespoň co nejrychleji jít. Před očima mám své první letmé seznámení s ultraběhem: Srpen 2008. Běžím na Kladně trojčlennou štafetu v rámci MČR v běhu na 24/48 hodin. Než po svém úseku na tribuně stadiónu Sletiště ve spacáku usnu, pozoruji běžce jménem Solnička. Potkáte-li jej na nádraží, tak mu pětikorunu dáte už od pohledu. Nyní má však za sebou 39 hodin běhu. Zabalen do deky se celý třese a více se motá, než jde. Když se ráno probudím, mnohonásobný reprezentant ČR Solnička nejenže nebyl odvezen do nemocnice, ale už nemá ani deku a opět běží… Je pět ráno, musím vydržet dvě hodiny do svítání, pak se vše určitě zlepší. Vím to. pokračování…

Kdo chce do Sparty, musí být tvrdý jak játra pacientů doktora Nešpora. A já rozhodně nebudu plakat nad rozlitým pivem! Celkově nečekanou situaci ovšem nevyhodnotím úplně nejlépe, neb si beru prázdnou ledvinku (kde jsou jen rozmočené tablety proti křečím), mokrý šátek a čelovku, která naštěstí funguje. Ve dne nebylo extrémní horko a vzhledem k mrakům snad nebude v noci extrémní zima, proto mokré a patřičně vonící triko s dlouhým rukávem nechávám na místě. Za chvíli opět doženu Ondru, který má rande s čelovkou až za 7 kilometrů a je z toho malinko nervózní. pokračování…

Ve středu brzy ráno přicházím na nádraží v Lysé nad Labem, abych se přesunul na pražské letiště. Místo CityElefant však přijíždí parní lokomotiva, alespoň tak lze typ vlaku vyhodnotit dle oblaku kouře. Volám kolegům, že mi hoří vlak a přijedu na letiště později. Kupodivu mi nevěří. Mistrně však improvizuji a do Athén přes Bělehrad odlétám včas. Vybaví se mi scénka předcházející mé svatbě, kdy několik hodin před slavnostním dnem vstoupila natěšená budoucí manželka, místo do samo-otvíracích dveří obchodu, do prosklené výlohy a zlomila si nos. Tenkrát vše dopadlo dobře a já již cestou na letiště vím, že nejinak tomu bude i v tomto případě. pokračování…

Nervozita roste jak napětí kolem Kimova království. Kolega Roman Tomášek se mne náhodou zeptal, jak jsem vyplnil lékařské potvrzení. Cože to máme mít? Seznam věcí, jež si sebou bere Ondra Velička, je delší, než měli na cestách Hanzelka se Zikmundem. Dokonce bere šejkr, to bude večírek! Naštěstí mám dost zkušeností, abych si kolu s rumem míchal přímo ve skleničce. Petr Válek mi pro změnu poslal obrovskou křížovou tabulku (co si nechá poslat na kterou kontrolu), kam by se dala kompletně zakreslit proslulá námořní bitva u Leyte. Zásah. Potopeno. A Jarda Bohdal má problém vzít své drahocenné housle kvůli jejich vysoké ceně a případným problémům při proclení… pokračování…

Rozhodnete-li se běžet nějaký ultramaraton, patrně budete muset hledat řešení pro problémy, se kterými jste se na kratších vzdálenostech setkat nemuseli. Člověk při dlouhém běhu musí jíst a pít, a je tedy pravděpodobné, že se mu časem bude chtít na malou. Dlouho jsem přemýšlel nad terminologií jakou v článku použít. Nerad bych totiž byl nařčen z vulgarit, obscénností, či dokonce dostal blog do kategorie stránek blokovaných pro mladistvé. Nakonec pomohla naučná knížka mé dcery určená pro první stupeň ZŠ a mne dosud neznámý termín – kolíček. Je to zcela výstižné, ono po několika hodinách běhu, často v chladu, nemůžete čekat, že v trenkách najdete to, co měli herci afrického původu ve filmu s Dolly Buster: Moji dva černí panteři. pokračování…

Přípravný kemp v Chorvatsku nezačal nejlépe, neb se mi nepodařilo zprovoznit svůj benzínový vařič. Naposledy jsem jej úspěšně opravoval v posledním výškovém táboře pod vrcholem argentinské hory Aconcagua, leč u Jadranu jsem pohořel. Musel jsem tedy narychlo zakoupit vařič elektrický s jednou plotýnkou, což je pro horolezce potupa, podobně jako žebřík. Nicméně každý den jsem v poledne opustil rodinu a minimálně 2 hodiny se opaloval na hlavní silnici D8 lemující pobřeží. Aktuální výkonost jsem se rozhodl otestovat na prvním ročníku Baroko Ultra maratonu, který startoval v pátek o půlnoci v Plasech u Plzně. Oblíbená stokilometrová trať s 2000 metry převýšení slibovala spoustu nevšedních zážitků. pokračování…

Zatímco v červenci jsem střílel závody jak Koukalová terče na střelnici, srpen je určen zcela k točení tréninkových kilometrů s jedinou výjimkou – 10 lužických sedmistovek. Jde o kouzelný dvojdenní závod v Lužických horách, kdy během víkendu navštívíte 10 lužických vrcholů přesahujících sedm set metrů. Někteří skyrunneři by se nad tím cynicky pousmáli, ale i Jan Bartas ví, jaké divadlo dokáže takových deset kašpárků sehrát. pokračování…

Dnešní ráno si zpestřuji svoji oblíbenou běžeckou trasou do práce. V jednu chvíli se podívám na hodinky a vidím 7:00. Jééé, to je přeci čas, kdy startuje Spartathlon. Dnes je desátého, srpen má 31 dní a start v Athénách je 29.9. Hlava, na rozdíl od nohou, není ještě po ránu pořádně nastartovaná, ale jakmile se elektronky E-13 z podniku Katoda Olomóc zahřejí, dostávám jednoznačný výsledek – 50 dní do startu. pokračování…

Pamatujete? Před 65 lety sbíral Zátopek na olympiádě v Helsinkách zlaté medaile, jako kdyby šlo o přebor dorostenců ve Zlíně. Hlavně poslední kolo závodu na 5 kilometrů, je patrně to nejemotivnější, co jsem ve sportu zažil (nebo alespoň zpětně viděl). Těžko se hledá nějaké srovnání, snad jen Zlatý gól Petra Svobody z Nagana nebo finiš a vítězství z Turína v podání Kateřiny Neumanové. Není podstatné co je více, ale jednoznačně jde o události, kdy se emoce dají přehazovat vidlemi. pokračování…